Veronika Bednářová: Má americká krása

K Veronice Bednářové mám takový trošku osobní vztah. Několik let jsem učila anglicky její kamarádku. To, že jsou kamarádky, jsem se dozvěděla, když ji moje studentka jela navštívit do JAR, kde VB nějaký čas žila. O svém životě v JARu psávala i pravidelné články do Reflexu. A protože i já mám kamarádku v JARu, četla jsem ty články v Reflexu a myslela přitom na ni...
Když mi potom studentka jednou vyprávěla, že byla kamarádce na křtu knihy, říkala jsem si, že si ji určitě někdy musím přečíst.
Tak konečně jsem se k ní dostala a byla jsem nadšená. Byla jsem dojatá, když jsem si vybavovala věci, které už jsem dávno zapomněla a potěšena, jak moc podobně jsem Ameriku vnímala i já.
Tak zase jenom pár střípků, aby to úplně nezapadlo:
-o tom, jak se dostala do Států přes Fulbrightovu nadaci
-jak byla na praxi na střední škole a že ta se v Americe až zas tak neřeší, klíčové je univerzitní vzdělání
"V prosinci, když vytrvale sněžilo, zrušila se kvůli kalamitě výuka v celém státě New York. Miniaturní uhelné prázdniny vyhlásili rozhlasem a Mistru Wongovi bylo jasné, že jeho svěřenci buď anglické rádio vůbec neposlouchají, nebo mu ještě nerozumějí. Toho dne přišel do školy jako jediný z pedagogů - trpělivě stál před vchodem do školy a všechny, kteří toho dne přišli, posílal domů. Předtím však zavolal do práce rodičům, aby o děcku věděli. Mistr Wong je jediný, komu tady jde opravdu o studenty."
- o Dakotě, před kterou zastřelili Johna Lennona. Když jsem byla naposledy v NYC, chodili jsme vždycky večer kolem zpátky do hostelu a stavovali se "u Johna".
- o vystoupení petrohradského Malého divadla s kusem Bratři a sestry
- o metru



- hodně zajímavostí ze Silicon Valley, třeba jak vynalezli počítačovou myš nebo pastu, co sama stojí
- o Microsoft domu budoucnosti (tak tady jsem se trošku ztrácela)
- o Hollywoodu, jak se z písmen velikosti věžáku dřív vrhali sebevrazi
- pak o 11.9., to mi běhal mráz po zádech, jak večer seděla na schodech před domem a věděla, že kousek od ní je obrovská černá díra
"Dívám se na ty kluky a holky v teplákách a teniskách a říkám si, jaká je ta Amerika vlastně chudák. Pořád někomu pomáhá. Marshallův plán, zemětřesení tamhle, povodeň tamhle, pomozte celému světu, vždyť na to máte...A nakonec na ně všichni nadáváme, že jenom sedí u televize, tlusťoši, a jedí hamburgry".
- o tom, jak to Ameriku změnilo
- o Arlingtonském hřbitově (ten, který je vidět na konci Vlasů)
- o show na Broadwayi
- o Brooklynském mostě, jak když je v NYC vichřice, ocelovými lanky hlasitě profukuje vítr a jak musí parta z Horečky sobotní noci symbolicky tenhle most přejít, aby se dostala z chudšího Brooklynu na Manhattan
- že Times Square se jmenuje podle listu New York Times a že moc nestojí za to čekat na něm na příchod Nového roku
- o Karle Třískové a její práci v hotelu Bel-Air v LA
-o Spillvillu, kde pobýval Antonín Dvořáak
- o tom, jakou měli Američané zprvu nedůvěru k mobilním telefonům
- o ultraordotoxních Židech
- o sexuálním harašení - jedna z nejlepších kapitol, jednak o zdvořilosti některých lidí tam a nerudnosti některých lidí tady a taky o tom, že je škoda, že tady jsou pořád ženy a muži někdy jako dva znepřátelené tábory
- a ještě o Central Parku a taky o tom, co by mělo vyrůst místo Dvojčat
Text doprovázejí vynikající fotografie, převážně Jana Šibíka.
Ale teď nechme taky něco říct nejslavnějšího Newyorčana

Goodnight Moon

Začali jsme s angličtinou. Vytáhla jsem knížku Goodnight Moon od Margaret Wise Brown. Voní americky, protože je přímo z Ameriky (díky, Katko).
Miky se do knížky zmiloval, četli jsme to dneska asi tak stokrát. Aspoň budu na zítřejší nástup před 15 pomaturitantek rozjetá.



BTW to čtu víceméně tak, jak ta lady v nahrávce, haha.

Kdo chodí tmami

"Snad každý z nás má přítele, s nímž se instinktivně dává do řeči, je-li sám. U mě to je Josef Florian, " říká kdesi váš tatínek. Měl někoho takového i po roce 1941?
J: Takového druhu ne. Florian byl v tatínkově životě veliká šance, přišel k němu mladý, když potřeboval orientaci.

Máte vy někoho takového?
J: Nevzpomínám si.

Není takovou osobou pro vás sám Bohuslav Reynek?
J: Teď už ne. Musíte si uvědomit, že když je někdo dvacet třicet let pryč, vytratí se z mysli. Každodenní přítomnost už není tak samozřejmá, musí se mi o tatínkovi v noci zdát, někdo mi ho musí připomenout, aby se to oživilo. Tyhle věci bývají spíš literární nebo předstírané vyznání. Žal musíte jednou pochovat. To neznamená, že by byl zapomenutý, ale aktuálně přítomný v každé chvíli není.
D: Postavička na obzoru.
J: Připomíná mi to, jako když loď mizí z očí. Dlouho je to loď, a pak už jen tečka.
D: Je to fyzický, fyziologický zákon. S tím se nenechá nic dělat. Obrazy a básně ale zůstávají...No a čekáme na ty šroubárny!

Daniel Reynek-Jiří Reynek-Rozhovor Aleše Palána: Kdo chodí tmami

Tajemství ostrova za prkennou ohradou

je půvabná knížka od Petra Čecha, který napsal O mráčkovi. Opět dárek od táty, pro Mikuláše ji budu ještě pár let schovávat, ale pro sebe jsem si ji před usnutím už přečetla. Je o dětství ve 30.letech minulého století, o životě v klukovské partě, ale taky o smrti, jak ji chápat a jak se s ní možná smířit.



I já teď tak trochu žiju v klukovské partě, Miky má za kamaráda místní toulavé dítě, Honzíka, tak s nima chodívám házet kameny do rybníka.
I já dělám klukoviny - Ondra nás po návratu z Ukrajiny vytáhl na brodské koupaliště -spálila jsem si záda. Ale jinak perfektní, Miky byl nadšený.
Nechala jsem si na kolo přidělat cyklosedačku, takže se nám s Mikym otevřou nové horizonty. Jsem zvědavá.
Dneska pršelo celý den, je tu za Vítkem Anička, barák plný lidí, tak měl Miky o zábavu postaráno. Líbí se mi, jak si hezky s každým vyhraje. Jezdil s takovým tím obslužným vozíčkem z pokoje do pokoje a nabízel nám kávu, čaj, knihy a různé jiné věci.

Atonement: the ending

There was a crime. But there were also the lovers. Lovers and their happy ends have been on my mind all night long. As into the sunset we sail. An unhappy inversion. It occurs to me that I have travelled so very far after all, since I wrote my little play. Or rather, I´ve made a huge digression and doubled back to my starting place. It is only in this last version that my lovers end well, standing side by side on a South London pavement as I walk away. All the preceding drafts were pitiless. But now I can no longer think what purpose would be served if, say, I tried to persuade my reader, by direct or indirect means, that Robbie Turner died of septicaemia at Bray Dunes on 1 June 1940, or that Cecilia was killed in September of thr same year by the bomb that destroyed Balham Underground station. That I never saw them in that year. That my walk across London ended at the Church on Clapham Common, and that a cowardly Briony limped back to hospital, unable to confront her recently bereaved sister. That the letters the lovers wrote are in the archives of the War Museum. How could that constitute an ending? What sense or hope or satisfaction could a reader draw from such an account? Who would want to believe that, except in the service of the bleakest realism? I couldn´t do it to them. I´m too old, too frightened, too much in love with the shred of life I have remaining. I face an incoming tide of forgetting, and then oblivion. I no longer possess the courage of my pessimism. When I am dead, and the Marshalls are dead, and the novel is finally published, we will only exist in my inventions. Briony will be as much of a fantasy as the lovers who shared a bed in Balham and enraged their landlady. No one will care what events and which individuals were misrepresented to make a novel. I know there is always a certain kind of reader who will be compelled to ask, But what really happened? The answer is simple: THE LOVERS SURVIVE AND FLOURISH. As long as there is a single copy, a solitary typescript of my final draft, then my spontaneous, fortuitous sister and her medical prince survive to love.
Ian McEwan: Atonement




McEwana si dávám do hledáčku. Film Pokání jsem viděla, ještě než se narodil Mikuláš. Slibná první půlka, druhá už mi přišla moc hollywoodská. Knížka je nádherná. Film mi k ní aspoň posloužil jako kulisy.

Na fotografii jsou lekníny na petrkovském rybníku. Procházka do Petrkova a pak na petrkovské nádržíčko je "francouzská", procházka k Hladovému mlýnu je "anglická".

The Importance of Being Idle

O tom teď čtu v knize Toma Hodgkinsona Líný rodič (Idle Parent). Tohle je manifest líného rodiče. Knížku čtu sice v češtině, manifest je tu v angličtině, český překlad bohužel nemá šmrnc, je takový nějaký upachtěný, moc doslovný, nemá ten vtip.
Na obrázku je Hodgkinson, jak dodržuje manifest.



THE MANIFESTO OF THE IDLE PARENT

We reject the idea that parenting requires hard work
We pledge to leave our children alone
We reject the rampant consumerism that invades children from the moment they are born
We read them poetry and fantastic stories without morals
We drink alcohol without guilt
We reject the inner Puritan
We don’t waste money on family days out and holidays
An idle parent is a thrifty parent
An idle parent is a creative parent
We lie in bed for as long as possible
We try not to interfere
We play in the fields and forests
We push them into the garden and shut the door so we can clean the house
We both work as little as possible, particularly when the kids are small
Time is more important than money
Happy mess is better than miserable tidiness
Down with school
We fill the house with music and merriment
We reject health and safety guidelines
We embrace responsibility
There are many paths
More play, less work

Po přečtení si nelze říct - tak a odteďka už jenom takhle.Spíš: pojďme tím naše životy o trochu víc prošpikovat.Míň starostí, míň buzerace, víc radosti veselosti, víc přírody, víc kamarádu...Kéž by to taky bylo tak jednoduché.
Ale člověk si taky uvědomí spoustu věcí o sobě samém, nejenom o výchově - od čeho kdovíproč kdysi upustil a k čemu se teď kdovíproč upíná.
Autor cituje i Jarvise Cockera, pak taky Bowieho, no prostě samý děsně příjemný lidi:-)
Chtěla jsem sem dát Jarvisovu píseň Fat Children, hodila by se mi pěkně k tématu, ale ne, pouštím jednu z mých nejmilejších, z dob, kdy byl Jarvis ještě mladej kluk.

10.fotka

I woke up with a big headache. Slim was gone - to Montana, I guess. I went outside. And there in the blue air I saw for the first time, far off, the great snowy tops of the Rocky Mountains.
Jack Kerouac: On the Road

Když jsem byla v roce 1997 v San Franciscu, koupila jsem si v City Lights Kerouacovu legendární knihu v originále. Tak trošku i kvůli němu jsem se vždycky chtěla do Ameriky podívat. Když jsem pak v letadle směr Londýn a pak směr Praha narazila na tuhle větu, hrozně mě dojala. Bála jsem se, že už třeba Rocky Mountains nikdy neuvidím. Viděla jsem je pak ještě sedmkrát.

Takhle v roce 2000 z Trail Ridge Road:



Tak tohle je moje desátá fotka z alba schovaného v mém dívčím pokojíčku.
Děkuji Wlčici za pozvání do soutěže, pěkně jsem si zavzpomínala:-)

So in America when the sun goes down and I sit on the old broken-down river pier watching the long, long skies over New Jersey and sense all that raw land that rolls in one ubelievable huge bulge over to the West Coast, and all that road going, all the people dreaming in the immensity of it, and in Iowa I know by now the children must be crying in the land where they let children cry, and tonight the stars´ll be out, and don´t you know that God is Pooh Bear? the evening star must be drooping and shedding her sparkler dims on the prairie, which is just before the coming of complete night that blesses the earth, darkens all rivers, cups the peaks and folds the final shore in, and nobody, nobody knows what´s going to happen to anybody besides the forlorn rags of growing old, I think of Dean Moriarty, I even think of old Dean Moriarty the father we never found, I think of Dean Moriarty

Jack Kerouac: On the Road

Lilla Anna Flyttar Saker

neboli O malé Aničce (napsali Inger a Lasse Sandbergovi,Albatros 1976) je další peckou v našem repertoáru.



Tři příběhy o švédské holčičce Aničce. V prvním hledá míč, ve druhém přemisťuje věci, aby poškádlila maminku a ve třetím hledá se strýčkem Dlouhánem ztracený vánoční dárek. Jedna až tři kraťoulinké větičky na stránku, nádherné jednoduché původní ilustrace od Lasse Sandberga. Zatím čteme asi dva dny a bilance je velice úspěšná: Miky ráno knížku donesl tatínkovi do postele, aby mu ji prečetl, dneska pred spaním jsme četli dvakrát.
Knížka je samozřejmě ještě po mně. Koukala jsem, že na Internetu je po ní docela sháňka.Já podobně sháním knížku o domě, kterého už nebavilo stát na místě, a tak se vydal na cesty. Vybavuju si matně obrázky, jinak už bohužel nic.

A field trip around English bookstores

jsem pro zpestření výuky připravila pro svoje pomaturitní studium. Ráno na Staroměstském náměstí se rozdělili do dvou družstev, dostali mapky, kde měli označenu polohu toho kterého knihkupectví a úkoly, které tam měli splnit. Většinou měli od prodavače zjistit nejprodávanější knihu (vypadá to, že The Girl with the Dragon Tattoo od Stiega Larssona se těší značné oblibě), knihy českých autorů, zjistit jaké tituly zjednodušené četby jsou k dispozici, vybrat dětskou knihu, která se jim líbí apod.





Navštívili Big Ben Bookshop, Anagram v Ungeltu a známy Kanzelsberger na Václaváku. Já jsem na ně čekala v jednom z nejznámějších, v Globu.



Byla tam výstava fotek lidí zabalených v novinách:-)



Takhle jsem na ně čekala s knihou a Tchaiem. Já si to prostě umím zařídit! Chachá!



Nakonec všichni dorazili, úkoly vzorně splněné. Tak snad se jim to aspoň trochu líbilo. Myslím, že se tak třeba dostali do míst, kam se zas až tak běžně nedostanou.

Adrian Tomine

Mám ráda komiksy. Čtyři povídky od Adriana Tomina, které vyšly v jednom svazku Letní blondýnka, jsem přečetla dnes jedním dechem během přesunů na výuku. Čtyři americké verze Barnuma Nielsena mi v tom chladném metru přivodiliy docela pěknou depresi.
Opravdu živé obrazy.

Bye, bye Barnum

Dneska jsem dočetla Polovičního bratra Loučím se tedy s hlavním hrdinou Barnumem, klukem, kterého ve škole šikanujou, že málo vyrostl a později alkoholikem snažícím se psát filmové scénáře. Jak někdo trefně poznamenal na Facebooku, při četbě by se člověk mohl popisovaných pocitů skoro dotýkat. Christensen se taky dost zabývá otázkou času, v jednom bodě se mu před očima odvijí několik časových rovin.
Po přečtení jsem si musela vygooglovat pár obrázků.


Ostrov Rost, odkud pocházel Barnumův otec a kam se Barnum vrátil, aby pochopil, kde je jeho místo.


Jméno téhle ulice v Oslu si dokonce pamatuju, znám ji už z "Beatles.


Herečku Lauren Bacall měla Vivian v pokoji na stěně, ale později se ukázalo, že to byla její matka, než přišla při autonehodě o obličej.


Na filmu Dny vína a růží s Jackem Lemmonem spolu byli Barnum a Vivian. Vivian sice prohlásila, že to byla "sračka", já si ale pamatuju, že jsem film viděla kdysi v televizi a silně na mě zapůsobil. Film pojednává o alkoholikovi a Barnum se tak na filmovém plátně setkává vlastně sám se sebou o trochu později.

Ten hubený starý člověk se obrátí. Je to můj bratr. Jeho oči mě nehnutě pozorují. "Proč ses vrátil?" zeptám se. A nevím, jestli se dívá na mě nebo na matku, když odpovídá: "Abych ti tohle všechno vyprávěl."

Mráček pětkrát denně

Tuhle knížku si Mikuláš doslova zamiloval. Odpoledne (když teda nespí na kočárku) i večer před usnutím ji musíme číst dvakrát (pak završujeme kočičkou z kávové pěny).



Knížku dostal Miky od dědečka k Vánocům. Poprvé jsem se s knížkou setkala, když jsem ji vezla jako dárek tehdy dvouletému Dádovi do Jordánska.Táta ji tenkrát dostal asi přímo od vydavatele a dal mi ji s sebou. Myslela jsem si, že je to taková ta knížka, co jsou z ní nadšeni hlavně dospělí, ale dětem se zas až tak moc nelíbí. Jaké bylo ale moje překvapení, když mi pak Petra psala, jak je z knížky Dáda nadšený a jak ji čtou furt dokola. Tak to teď probíhá i u nás.
Je to opravdu moc pěkný poetický příběh, který se dobře čte.
Knížku O mráčkovi od Petra Čecha vydalo Nakladatelství Literární čajovna Suzanne Renaud z Havlíčkova Brodu. Vydali prý ještě podobnou knížku O klíči, zkusím na to mrknout.

Kočička z kávové pěny

od Evy Volfové, je další knížka, kterou jsme si s Mikym oblíbili. Příběh podobný jako u Flóry - zvířátko nalezne svůj domov. Miky už dopředu říká fakt docela hodně slov (svým stylem, takže "ko" je akorát i skořice, "ukr" je cukr atd).



Místo Pohádek o mašinkách sledujeme na You Tube opravdové vlaky, dneska jsme se proklikali z Čech přes Polsko a Ameriku (úžasné záběry s Oregonu) až do Japonska.Tak co máme taky dělat, když na opravdový vlaky teď nemůžeme.

Naše mini políčko

Tak vyrostlo, dneska jsme mohli instalovat zajíce.



Jinak takové běžné úterý, dopoledne učení v Jahodě, v podvečer návštěva místní knihovny.
Tohle je další knížka, která Mikyho dostala a čteme ji před usnutím:



Já přemýšlím, jak se ještě aktivněji zúčastnit postní doby.

Sunday, Sunday

Každý ráno se Mikulášek těší, až už bude zase moct jezdit s autobusama, nechce mě kolikrát ani pustit na záchod, potřebuje mě jako asistentku, pak se obvykle přesouvá k vláčkům, pak asistentka podle jeho přání kreslí něco na tabuli (teď je nejoblíbenější auto, v kterým jede zajíc a venku mu mává jeho zaječí máma), pak Pohádky o mašinkách nebo Fík.Až potom se většinou dostanu k tomu, abych ho převlíkla a dala mu něco k snídani.
Sobotní odpoledne byl s Ondrou, já jsem si na chvíli odskočila na veletrh For Kids. Zaujalo mě tohle kolo , tenhle sedák a tahle razítka. Kolo zvažujeme koupit v květnu k narozeninám, sedák a razítka až později.
Zítra nás opět čeká kontrola ORL, kéž by už naposled!

Tuhle knížku teď čteme na dobrou noc, ale i několikrát přes den, Miky si ji velice oblíbil. Je to vlastně první delší knížka - příběh, u které mám pocit, že ji opravdu vnímá a taky u ní vydrží až do konce.



Večer zajímavá Plovárna s Marií Svatošovou, zakladatelkou hospicového hnutí v Čechách a na Moravě.