Veronika Bednářová: Má americká krása

K Veronice Bednářové mám takový trošku osobní vztah. Několik let jsem učila anglicky její kamarádku. To, že jsou kamarádky, jsem se dozvěděla, když ji moje studentka jela navštívit do JAR, kde VB nějaký čas žila. O svém životě v JARu psávala i pravidelné články do Reflexu. A protože i já mám kamarádku v JARu, četla jsem ty články v Reflexu a myslela přitom na ni...
Když mi potom studentka jednou vyprávěla, že byla kamarádce na křtu knihy, říkala jsem si, že si ji určitě někdy musím přečíst.
Tak konečně jsem se k ní dostala a byla jsem nadšená. Byla jsem dojatá, když jsem si vybavovala věci, které už jsem dávno zapomněla a potěšena, jak moc podobně jsem Ameriku vnímala i já.
Tak zase jenom pár střípků, aby to úplně nezapadlo:
-o tom, jak se dostala do Států přes Fulbrightovu nadaci
-jak byla na praxi na střední škole a že ta se v Americe až zas tak neřeší, klíčové je univerzitní vzdělání
"V prosinci, když vytrvale sněžilo, zrušila se kvůli kalamitě výuka v celém státě New York. Miniaturní uhelné prázdniny vyhlásili rozhlasem a Mistru Wongovi bylo jasné, že jeho svěřenci buď anglické rádio vůbec neposlouchají, nebo mu ještě nerozumějí. Toho dne přišel do školy jako jediný z pedagogů - trpělivě stál před vchodem do školy a všechny, kteří toho dne přišli, posílal domů. Předtím však zavolal do práce rodičům, aby o děcku věděli. Mistr Wong je jediný, komu tady jde opravdu o studenty."
- o Dakotě, před kterou zastřelili Johna Lennona. Když jsem byla naposledy v NYC, chodili jsme vždycky večer kolem zpátky do hostelu a stavovali se "u Johna".
- o vystoupení petrohradského Malého divadla s kusem Bratři a sestry
- o metru



- hodně zajímavostí ze Silicon Valley, třeba jak vynalezli počítačovou myš nebo pastu, co sama stojí
- o Microsoft domu budoucnosti (tak tady jsem se trošku ztrácela)
- o Hollywoodu, jak se z písmen velikosti věžáku dřív vrhali sebevrazi
- pak o 11.9., to mi běhal mráz po zádech, jak večer seděla na schodech před domem a věděla, že kousek od ní je obrovská černá díra
"Dívám se na ty kluky a holky v teplákách a teniskách a říkám si, jaká je ta Amerika vlastně chudák. Pořád někomu pomáhá. Marshallův plán, zemětřesení tamhle, povodeň tamhle, pomozte celému světu, vždyť na to máte...A nakonec na ně všichni nadáváme, že jenom sedí u televize, tlusťoši, a jedí hamburgry".
- o tom, jak to Ameriku změnilo
- o Arlingtonském hřbitově (ten, který je vidět na konci Vlasů)
- o show na Broadwayi
- o Brooklynském mostě, jak když je v NYC vichřice, ocelovými lanky hlasitě profukuje vítr a jak musí parta z Horečky sobotní noci symbolicky tenhle most přejít, aby se dostala z chudšího Brooklynu na Manhattan
- že Times Square se jmenuje podle listu New York Times a že moc nestojí za to čekat na něm na příchod Nového roku
- o Karle Třískové a její práci v hotelu Bel-Air v LA
-o Spillvillu, kde pobýval Antonín Dvořáak
- o tom, jakou měli Američané zprvu nedůvěru k mobilním telefonům
- o ultraordotoxních Židech
- o sexuálním harašení - jedna z nejlepších kapitol, jednak o zdvořilosti některých lidí tam a nerudnosti některých lidí tady a taky o tom, že je škoda, že tady jsou pořád ženy a muži někdy jako dva znepřátelené tábory
- a ještě o Central Parku a taky o tom, co by mělo vyrůst místo Dvojčat
Text doprovázejí vynikající fotografie, převážně Jana Šibíka.
Ale teď nechme taky něco říct nejslavnějšího Newyorčana