U nás vše při starém

Aspoň to tedy vyplynulo z dotazníkového šetření provedeného u příležitosti Mikulášových šestých narozenin. Posuďte sami:

Jméno: Mikuláš
Věk: 6 let

Co rád děláš, Miky? 
Rád si prohlížím knížky o vlacích.

Čím bys chtěl být, až vyrosteš?
Chtěl bych být strojvedoucím.

Jaké je tvoje oblíbené jídlo?
Kaše s rybíma prstama.

Co ti jde fakt dobře?
Umím rychle běhat.

Co tě dokáže rozesmát?
Vlaky.(tady jsem trošku doufala, že řekne máma, neboť mi onehdá řekl, že jsem vtipná ženská)

Jakou část dne máš nejradši?
Noc.

Je něco, čeho se bojíš?
Jenom světel vlaků.

Kdo je tvůj nejlepší kamarád?
Dominik. (míněn bratr)

Co by ses chtěl naučit?
Jména vlaků japonsky.

Kam rád jezdíš?
Praha-Krč.

Jaká je tvá oblíbená knížka?
Pohádky pana přednosty.

Kdyby se ti mohlo splnit jedno přání, co by to bylo?
Jízdní řád a všechny čísla časopisu Dráha.

Tak vše nej, Miky!

Everyday Robots

Tak se jmenuje první sólová deska Damona Albarna, frontmana Blur, tvůrce Gorillaz, TGTBATQ a mnoha dalších projektů. Tohle je první singl:

We are everyday robots on our phones,
In the process of getting home.
Looking like standing stones,
Out there on our own.

We're everyday robots in control,
In the process of being sold.
Driving in adjacent cars,
'Til we press 'restart.'

(They didn't know where it was going on, but they knew what it was, wasn't it?)

Everyday robots just touch thumbs.
Swimin' in lingo, they become,
Stricken in a state of sleep.
One more vacant seat.

For everyday robots getting old,
When our lips are cold.
Looking like standing stones,
Out there on our own.

A tady se můžete podívat na vynikající, dosti intimnní krátký dokument, kde Damon mluví o svém dětství, mládí, dospívání, inspiraci, obavách.

Poslední červnový den vystoupí Damon v berlínském kulturáku Astra. Lístek už mám:-)

Ještě jednou do Londýna

Onehdá  jsem tu psala o naší zamilované knížce To je Londýn od Miroslava Šaška. Podobný Londýn (jen o trochu mladší) si teď můžete do 11.4. prohlédnout v pražské Leica Gallery na černobílých fotografiích Miloně Novotného. Takže toto je pán z Billingsgateského rybího trhu s kloboukem na nošení ryb tak, jak ho viděl M. Šašek:

A takto ho zachytil M.Novotný:

Dobré, že? Na fotografiích lidé z dávných dob. Přitom to ale zas až tak dávno nebylo.....

Dominik, 2 roky.

Sama v Brně

Vždycky v lednu to na mě sedne, novoroční deprese, zimní únava a musím vypadnout, dát si voraz. Loni jsem to vyřešila posezením ve Šlágru s dlouholetou kamarádkou, která se náhodou vyskytovala v Praze a ten samý den odpoledne návštěvou výstav Františka Kupky a Františka Drtikola s kamarádem (méně dlouholetým). Letos jsem svůj požadavek rozšířila na to, že chci být úplně sama a úplně jinde než v Praze. Tak jsem si k narozeninám nadělila jednodenní výlet do Brna, města mně snad nejmilejšímu. Už jenom pro tu cestu vlakem:-) V Brně jsem posnídala tohle kokíno v kavárně Tungsram Chodíme sem vždycky v létě s Petrou, bylo to trošku zvláštní sedět tam bez ní a ještě k tomu v mrazivém sobotním dni, kdy ulice zely prázdnotou, naštěstí jsem ale měla bohatý program, takže na smutnění nebylo moc času.

Ve vlaku jsem si v Lidovkách přečetla Chuchmovu recenzi na výstavu díla Vlasty Vostřebalové Fischerové v Pražákově paláci, zaujalo mě to, a tak jsem se po mírném shoppingu vydala právě tam.
  

Strávila jsem tam dlouhou dobu (však jsem za to taky byla dozorem pochválena), bavilo mě seznamovat se s autorčiným životním příběhem, s jejími názory, přemýšlet o ní, jak jí bylo...Malovala lidi na okraji
společnosti, ženy, děti, krajiny, výjevy ze snů i z filmů.   

 

Před dalším bodem programu jsem se posilnila tradiční minestrone ve Spolku a pak jsem nasedla na šalinu směr Krpole, kde ve Fait Gallery probíhá až do půlky března výstava Petra Nikla Lidé z Manhattanu. Tenhle obličej na vás vykoukne při vstupu do výstavního prostoru.

 Koukáte na něj z balkónku jako z vyhlídkové terasy mrakodrapu a pak sestoupíte dolů a procházíte se

mezi newyorskými postavičkami až se s některými setkáte opravdu tváří v tvář. Kdopak/copak je asi tohle?

 

Šalina mě pak zavezla žpět do centra, kde jsem koupila Dominikovi dárek k blížícím se narozeninám, a pak jsem do sebe ještě stihla hodit dva punče v čokoládovně Minach (tuším, že bývalá kavárna Alfa), abych se tak dostatečně připravila na cestu zpět. Vlak měl zpoždění, takže jsem si nakonec  užila i atmosféry brněnského nádraží.
Bylo to krásné, Brno, díky za azyl a brzo snad na vi!

Šaškovy bedekry

To je Paříž a To je Londýn od Miroslava Šaška. Reedice Šaškových knih z konce 50.let z nakladatelství Baobab. U nás byly v lednu absolutním hitem, nečetli jsme nic jiného. Vždycky jeden večer na dobrou noc Londýn, druhý večer Paříž. A tak pořád dokola, furt pryč, nemohli jsme se nabažit.
V každé knížce je něco z historie i něco z běžného života. Samozřejmě se toho během těch let spoustu změnilo, ale všechny změny jsou na konci knihy uvedeny v poznámkách. Na tom Miky trval, že musím číst i ty poznámky. I Dominik už za mnou každý večer chodil buď s dílem Pa nebo Lo. Když jsem četla o Bank of England, Miky se smál a říkal, že to slovíčko se mu líbí úplně nejvíc, ať to přečtu ještě jednou.
Z každé knihy vybírám tři ilustrace jen tak na ukázku, krásné jsou všechny. Znovu jsem si u nich uvědomila, že byť bych většinu těch míst mohla vygooglit a dětem je ukázat (ano, tak takhle vypadá Big Ben a takhle Vítězný oblouk), je moc dobře, že tu jsou i tyhle dvě nádherné knížky, které dají nejprve rozehrát jejich fantazii.

Tak tedy Paříž:

Domovnice

Bistro, moje oblíbená

       

 

Malíři z Montmartru

A Londýn:

Tea time

Metro milujem

Pohled na Fleet Street z double-deckeru

Baobab teď chystá k vydání To je New York, tak to už se moc těšíme.

Za vlaky do Pardubic

O víkendu 18. - 19. ledna se na pardubickém zámku konala výstava Království mašinek - vystavovaly se modely vlaků a železnic. Ne úplně nejhorší způsob, jak strávit lednovou neděli. Vzali jsme s sebou i sestřenici Barunku s maminkou, aby nám nebylo smutno.
Do Pardubic jsme dojeli RegioJetem, vlakovou variací na všem dobře známý žlutý autobus od Student Agency. Takže káva, džus, noviny...Až ve vlaku jsme se dozvěděli, že je dokonce možné rezervovat si dětské kupé, tzn. kupé s dětským koutkem, ale paní, co s námi cestovala měla sama tři děti, takže byla naštěstí celkem tolerantní a její laptop taky všechno přežil.

V Pardubicích jsem byla naposledy asi když jsem tam přesedala cestou na nějaký dávný vandr. 

Je to pěkné město, v neděli byly ulice klidné, takže jsme se cestou na zámek příjemně prošli.

 

Kluci byli z vláčků samozřejmě nadšení, Miky je celkem mazák, v Království železnic na Smíchově už byl několikrát, ale Dominik byl jak u vytržení. Myslím, že slovo vlak řekne možná častěji než máma nabo táta.

 

Jednu část výstavy zaplnily i historické hračky, to bylo spíš zase něco pro mě.

 

   

Tenhle dobře rozjetý výlet nám ale mírně pokazil zážitek z pizzerie na náměstí, jméno už bohužel nevím. Čekání na jídlo skoro hodinu (bez jakékoliv omluvy personálu), jídlo nic moc, a jak už jsme čekali tak strašlive dlouho, pro děti to začlo být neúnosné a Miky pak při odchodu svrhnul omylem pivo na jednu ženu, která to bohužel moc sportovně nevzala, naštěstí to všechno přežil aspoň její mobil. Museli jsme tenhle gastro zážitek vydýchat procházkou kolem Labe. Kávu jsme si dali v Costě na nádraží. RegioJet už byl plný, takže do Prahy jsme cestovali écéčkem narvaným k prasknutí. To jsou ty nedělní návraty!

Básnička

Tuhle básničku napsal táta v roce 1974 pro
mého staršího bratra. Teď ji znovu objevil,
 a tak ji Miky našel v jednom pytlíčku
adventního kalendáře. Třeba vás taky potěší.
Krásné Vánoce a do Nového roku jen to dobré!

Sharpie večer

Vždycky se mi na Pinterestu líbily hrníčky vyzdobené permanentním popisovačem značky Sharpie. Výroba jednoduchá (prostě jen propiskou napíšete nebo i nakreslíte na hrnek), můžete tam napsat cokoliv od kohokoliv pro kohokoliv a vypadá to elegantně. Chtěla jsem to vyzkoušet, a protože loni se nám povedl  "kreativní večer" v kavárně Maluj, pozvala jsem tentokrát holky k nám domů, aby si hrníčky zkusily ozdobit společně se mnou. V Ikea jsem nakoupila plato bílých hrnků, Sharpie jsem si nechala přivézt do tohoto papírnictví. Taky jsem vytiskla pár nápadů a citátu, aby bylo z čeho vybírat. Holky donesly jídlo a pití - a netroškařily! U hrnků jsme ještě stihly probrat obsah mikulášsého balíčku na naší každoroční besídku, kdo bude číst kterou pohádku na připravované adventní CD, jaké hry je dobré  pořídit dětem na Vánoce a spoustu dalších, ještě zajímavějších věcí. Moji kluci vzorně spali po celou dobu večírku, Ondra se vzorně odebral do Holandska. Byl to super večer, já mám návštěvy moc ráda, tak už teď přemýšlím nad dalším tematickým večerem.
Koláž z našich výtvorů.

Populární pro starší děti: písmenka. Populární pro mladší děti: na každé písmeno abecedy jeden obrázek. Populární pro dospělé: It wasn´t my day. My week. My month. My year. My life. God damn it.
(Charles Bukowski)
Drobné triky a rady pro to, aby popisovač co nejdéle vydržel a hrnky se daly mýt i v myčce (ale radši je stejně budu mýt v ruce:-)). Úplně na začátku potřít hrnek dezinfekčním roztokem.  Popisovač nechat 24 hodin zaschnout. Pak dát vypálit do trouby na půl hodiny při teplotě 220 stupňů. Nejdříve dát hrnek do trouby, pak začít nahřívat. Po 30 minutách vypnout troubu, hrnek ale ještě chvíli nechat v troubě, aby nepraskl. Moje hrnky zatím drží, jen červená barva je po vypálení oranžová, ale to na kráse zas až tak neubralo. Tak co, zkusíte to taky?

Nový projekt- Anglické slovíčko týdne

Moje kamarádka Marcela vedla v letech 2006 - 20010 blog Anglické slovíčko týdne. Párkrát jsem tu na něj odkazovala, takže ho možná znáte. Pak ji to přestalo bavit a dala si pauzu. Letos dostala chuť se k blogu vrátit a přizvala mě ke spolupráci. Blog jsme přejmenovaly na Cabin 54 - jestli chcete vědět proč, odpověď najdete na blogu pod hlavičkou About us). Každý týden se na blogu objeví nové slovíčko nebo výraz převážně z hovorové angličtiny, jeden týden od Marcely, druhý ode mě. Blog má i svou facebookovou stránku, Cab 54 - English WORD A WEEK, kde se kromě slovíčka budou objevovat i aktivity k, řekněme, procvičení angličtiny, založené na obrázcích, videích, textech apod.

Od ledna bychom chtěly přidat ještě "odnož" Photo a Week, kde by na každý týden bylo vypsáno téma k focení a účastníci by sdíleli fotografie opět buď na Facebooku nebo na Instagramu, pomocí hashtagu #cab54. Tak nás přijťe navštívit do Cabin 54.

Než skončí podzim a začne zima

zahřejme se tu ještě několika fotografiemi z léta. Protože bylo vedro



fakt vedro

A my, stejně jako vloni, chodili na nádraží a ke kolejím a na přejezdy,


které pak milující matka kreslila svému přejezdovému fanatikovi.


Zajeli jsme se podívat na krásnou cyklostezku Přibyslav-Sázava, která vede po bývalé železniční trati. Třeba se tam příští rok proběhnu nebo projedu na bruslích.

 


  


 

Miky s babičkou před přibyslavskou chalupou.



Vyšlápli jsme si s rodinou krásnou lipskou krajinou (a o týden později i pohádkovým lesem).



a rozhlédli jsme se po Vysočině z rozhledny Rosička (vybírám foto s ledňákem, protože je nejroztomilejší).

 

A ještě Dominik na dvorku

 

 a ťapáčci uťapaní

  a je po létě. Ale už nepláčeme, na tom podzimu taky něco je.

Dvě setkání ještě z léta

První: s Radkou v kavárně Vysočina v Havlíčkově Brodě.



Po kávě jsme se přesunuly do parku a povídaly si na laviččce. Radka s manželem Hynkem už pár let jezdí na manželské rekolekce- tak sdělovala dojmy a postřehy. Bylo to pro mě hodně inspirativní. Radka mi doporučila knižní rozhovor Marka Orko Váchy s Karlem Satoriem Život je sacra zajímavej Knížku jsem si koupila v Brně, kde jsem se setkala s Petrou, protože se uvidíme až zase za rok.




Takhle jsme posnídaly v naší oblíbené kavárně Tungsram. Měly jsme v plánu zajít ještě do nově otevřeného Atlasu, ale protože jsme se nemohly rozhodnout, jestli si koupíme zelené nebo černé tílko, šedou nebo fialovou šálu, už nezbyl čas, a tak jsme vsadily na už prověřeného Franze. Tahle setkání mě drží nad vodou, posílají mi tolik potřebnou energii.

 Ještě ze zmiňované knihy:
....že jsem do detailu zamýšlen pro velké obdarování...
 ....human beings: created and creative...
...nauč se děkovat, to tě naučí myslet (heidegger)

Už tu na mě čeká další MOV, tentokrát Modlitba argentinských nocí.

Blur na Szigetu!!!

Splnil se mi sen, viděla jsem Blur live čili naživo!!! V Budapešti na festivalu Sziget už jsem byla v roce 2007, na The Good the Bad and the Queen, projektu Damona Albarna, frontmana Blur. Damona jsem pak ještě viděla v Berlíně na Gorillaz. Ale Blur jsou Blur. Vydala jsem se na ně s mladším bráchou. Bylo ten den děsný parno. Sziget je taková obrovská matějská pouť, žádná velká alternativa, spíš moře zábavy, najdete tam všechno, na co si vzpomenete. My jsme sejen dali pivo, prošli se po areálu a pak už se vydali k hlavnímu pódiu, aby se nám podařilo zabrat dobrý flek. Před Blur jsme ještě viděli americkou skupinu !!! (to je název) - zpěvák pobavil, připomínal mi Becka, a pak ještě jednu skupinu německou, jejíž název už jsem naštěstí zapomněla, protože to bylo celkem nesnesitelný, takový Ein Kessel Buntess pro firemní večírky, nedalo se to vydržet. Ale když konečně nastoupili Blur se svými Girls and Boys - bylo to něco, co se samozřejmě slovy popsat nedá. Chvílemi jsem se málem vyřvala a vyskákala z podstaty, chvílemi jsem jen stála, poslouchala a vnímala to, že slyším Damonův nádherný hlas  právě tady a teď. U "For Tomorrow" jsem měla pocit, že mi jí posílají po větru z hloubi samotných 90. let. Tady na tomhle videu mě lze spatřit, jak se dotýkám Damona Albarna. Celý " Country House" zazpíval uprostřed davu fanoušků.
Těším se, moji milí kluci z Blur, že brzy vydáte další řadovou desku a přijedete...tentokrát třeba už i do Prahy? Po koncertě jsme se setkali se třema holkama z facebookové skupiny Blur Česká republika. Tři studentky kolem dvaceti let. Chvíli jsme zůstali ještě na festivalu, ale stromy se hrozivě kymácely ve větru a vypadalo to, že bude bouřka, tak jsme se jeli schovat do města. U nádraží byla otevřená jen benzinka, kde jsme nakonec seděli a povídali si asi do čtyř ráno, než nám jel první ranní vlak zpět. Holky byly fajn, žily hudbou, sebraly se a jen tak skoro bez ničeho se vydaly na Blur, měly přehled, taky jsem taková bývala. O Blur pro mě platí stoprocentně to, co zpívají The Smiths v písniččce Rubber Ring:

Don´t forget the songs that made you cry
 and the songs that saved your life 
Yes, you´re older now and you´re a clever swine 
But they were the only ones who ever stood by you. 

Četla jsem v tu dobu zrovna Rudišův Konec punku v Helsinkách a to mě ještě víc vrátilo do těch let, kdy pro mě hudba byla všechno a uvědomila jsem si, že poslouchat hudbu, vnímat ji ve festivalovém davu,  ke mně pořád patří, nikdy po hudbě, po té, co vám rozerve srdce, nesmím přestat toužit. Žádný konec punku.

 P.S. Spoj v Brně nám ujel, tak jsme si ještě zašli na oběd k Pejskovi a Kočičce u Semilassa. Seděli jsme venku a ve vzduchu už bylo cítit, že se léto přehouplo do své druhé půlky.

Sola Gratia,

neboli pouhou milostí, je jméno hotelu v Bystřici pod Hostýnem, kam jsme se s Petrou vydaly na dvoudenní wellness pobyt. Místo road tripu, než si pořídíme obytný auťák a budeme jezdit po světě. Jako matky a učitelky zároveň jsme si tenhle odpočinkový pobyt zcela určitě zasloužily. Vybírala jsem na Slevomatu a měla jsem šťastnou ruku. Funkcionalistická vila v krásném prostředí Hostýnských vrchů a ohromně vstřícný a milý personál k tomu. Skoro jsme ten jejich program masáží a zábalů a saun a výřivek nestíhaly.

 


 
 


 

Sotva jsme si našly čas na výlet a mši na Hostýně.




 Ale piknik chybět nesměl.



































Bylo to krásné, žel krátké. Sola gratia.