Stále bez Ondry a nevypadá to moc nadějně, že by se zítra už mělo lítat. Začíná mě to vyčerpávat.
Ráno jsme byli v kostele (opět po dlouhé době). Miky to zvládnul dobře. Ten kněz je ale tragickej. Je to mše pro děti, takže dobrý, nemusím si dělat starosti, že by třeba Miky někoho vyrušoval, ale on tam prostě plácá - ani ne nesmysly, on spíš vaří z vody. Každá věta jakoby o něčem jiným. Dneska uzavřel kázání tím, že řekl, že už radši toho nechá, že by vybočil z pravdy. No tak to mě dostal. Trochu ho i podezřívám, že tam chodí mírně ovíněn. Možná se časem ohlédnu po něčem jiným. Ale pěkný obrázek se mi naskytl - matka s malým synem po přijímání - tak hezky spolu vypadali, že mi to tak nějak docvaklo - no jo, my taky tu nejsme odděleně, taky máme nějaký společný úkol.
A ještě to řekl hezky Czendlik, když spolukomentoval pohřeb polského manželského páru: výbuch té islandské sopky vůbec nevnímal apokalypticky, ale jako probuzení k životu, které sebou přineslo i tiché nebe nad Evropou, aby to celé podtrhlo.
My jsme si udělali procházku po přilehlých hřištích, zakončenou nakládaným Hermelínem na Dobešce. Miky snědl ten chleba.
Tady čeká na autobus zpátky: