200dm3 dechu

se jmenuje výstava plastových hraček Libuše Niklové v pražském Uměleckoprůmyslovém muzeu. Dívat se na ty hračky bylo jako vrátit se domů. Vidět něco, co člověk důvěrně zná, jen na to tak trochu na chvíli zapomněl. Postupně jsem si vybavovala, kde jsem ty všechny hračky vlastně viděla. Docela dost jsme jich měli doma. Instalace moc pěkná, hračky byly vystavené na nafukovacích průhledných kostkách nebo míčích. Jedna část připomínala vodopád a řeku. Uprostřed vodopádu byl v kostce schovaný nafouklý buvol. V patře jsme si přečetli, kdy vlastně byly vynalezeny nejznámější světové hračky.
Mikulášovi se líbilo, jak do jedné kostky promítali harmonikovou kočičku a harmonikového pejska. Zaskákal si na buvolovi a samozřejmě se nádherně proběhl.









Součástí výstavy je i výstava Petra Nikla Dialog s maminkou, tam se taky ještě chceme podívat.

Oběd jsme si dali v kavárně Tobruk. Kavárna pěkná, vzdušná, jídlo dobré, lehké. Miky to celé prospal a my jsme si pěkně poseděli a koukali, jak venku prší. A když nepršelo, pršely kropicí vozí, co čistily ulice po dlouhé zimě.
Posledním bodem programu byla krátká návštěva u Hniličků, kde se nás sešlo pár kamarádů. Háňa je těhotná, miminko čekají v září. Když jsme u nich byli loni touhle dobou, už jim odkvetly magnolie a zahrada vypadala jak zasněžená. Letos magnolie ještě nezačaly kvést. To ta kosa. Miky se tam zamiloval do traktůrku s farmářem, který sám jezdí a vyhrává rozličné melodie.Tak ho teď máme doma. Zdrželi jsme se jen chvíli, museli jsme jít na nádraží naproti mámě, přijela hlídat Mikyho -zítra celý den učím spešl kurz pro ČEZ.
Takže zase přijdeme o Montessori, no od příště už snad začneme chodit pravidelně.