Ze sobotní procházky

Brácha byl v létě v Gdaňsku, večer nám ukazoval fotky, moc pěkný a zajímavý, navíc krásný videa z plavby po širém moři...

Dresden, part II

Po superpříjemné hostelové snídani jsme vyrazily směr historické jádro města a vlastně už tak trochu i směr hlavní nádraží...
Na křižovatce na nás juknul mladý Erich Kästner, seděl na zídce svého muzea.



Na Brühlově terase jsme chvíli poseděly v tomhle zvláštním autobusu bez řidiče od Lukáše Rittsteina



Podíváte se tímhle rámem



a můžete srovnat, jak se Drážďany změnily od doby vzniku tohoto obrazu.



Došly jsme k nové synagoze.







Frauenkirche se nám stalo (mezi jinými) útočištěm před deštěm. Pršelo už pak až do odjezdu vlaku, ale to nevadilo, byla to jen chvilka, vlastně jen stačilo znovu prolítnout Pragerstrasse a skoro jsme seděly ve vlaku.




Life´s a beach.



Násleující asi dva dny jsem si pořád pouštěla tuhle písničku, překvapivě od Dresden Dolls.

Za hranice všedních dnů - Dresden, part I

Ještě si musím užít pár výletů, leden je tu co by dup...
Tak jsme se dohodly s Marcelou,, že si zajedeme na dva dny vlakem do Drážďaň, ani jedna jsme tam nikdy předtím nebyly. Marcela dorazila do Prahy už v pátek, abychom v sobotu stihly brzký ranní rychlík. Byl to pak zvláštní pocit, ocitnout se v sobotu ráno krátce po deváté hodině v hostelu, prostředí pro mě kdysi tak běžném a teď tak vzácném.



V Drážďanech jezdí na kole všechny věkové kategorie, což mi bylo velice sympatické, Taky jsem si všimla, že hodně rodičů svoje děti nosí, buď v šátku nebo nějakém nosítku, kočárků jsem moc nezaregistrovala. Taky sympatické.



Tak jsme si ještě pře cestou do města daly čaj v hostelovém "obýváku" a koukaly na lidi, jak si cosi kuchtí ve společné kuchyňce. Klasika.
Nejdřív jsme se vydaly směr historické jádro, i když je třeba přiznat, že úplně prvním naším cílem byla Pragerstrasse a nějaký ten shopping.





A do práce, děvčata!



Nakupování nás ale celkem brzo přestalo bavit, hlavně mě, která se teď stejně může zaměřovat akorát tak na čepice, šály nebo kabelky.





Budova Opery.







Na klidné pěší zóně



jsme si odpočinuly před tím, než jsme pokračovaly dál do Neustadtu, který mě oslnil. Je to čtvrť plná kaváren, barů, obchůdků s díly místních umělců, second-handů provoněných vonnými tyčinkami....a je tam klid.
Na začátku stojí tenhle pomník Ericha Erich Köstnera, který napsal mimo jiné Luisu a Lotku, moji zamilovanou dětskou knížku. Pomník slouží jako popelník.



Bleší trh.



Mozaika na domě v tzv. "uměleckém dvorku" - komplexu plném obchůdků, restaurací a kaváren.



Na cestě k parku, kde jsme se natáhly na trávník, pozorovaly picknickující lid, já osobně jsem si i trošku dáchla.



V Neustadtu jsem byla úspěšná co se shoppingu týče - dvě secondhandové kabelky, bratru dohromady za 14 euro. No konečně ze mě bude dáma!

Po krátkém odpočinku v hostelu jsme se vydaly do víru noci. Nejdřív na nasvícenou historickou čtvrť. Tady kolem mě projela tramvaj:


V Neustadtu už bylo velice rušno, nám ale trvalo strašně dlouho, než jsme si vybraly to správné místo k posezení. Měla jsem už tak oteklé nohy, že jsem si chvílema myslela, že nedožiju rána. Nakonec jsme našly celkem dobrý bar, já jsem měla hlad jak vlk, dala jsem si vynikající bagel a sklenku bílého, Marcela horkou čokoládu, s chilli. Dobře se sedělo a pozorovalo. S posledních sil jsme se pak dokobracaly do hostelu, teď už s deštníkem nad hlavou.

Jó, já se mám,

že jsou mé všechny tyhle dary...



Na tohle krásné zrcátko teď koukám od svého pracovního stolu. Více takových milých obličejíků tuná.

Opět Pavel Čech

tentokrát v Uspávance s plavčíkem a velrybou od Jana Skácela (Sursum, 2011).


Plavčík je onen, kdo se plaví
na moři
a ne ze zábavy.
Není to žádná legrace
choditi na loď do práce.

No zkrátka, plavčík, to je pán,
co na moři je zaměstnán.



I když je příběh poněkud drastický (plavčíka spolkne velryba), Mikyho to nijak nerozházelo a po několik dnů jsme knížku-báseň četli pořád dokola.



O dalších knížkách Pavla Čecha jsem už psala zde, zde a zde.

Vyšehrátky

jsou super festival, jak už název napovídá, na Vyšehradě. Je to divadelní festival, ale je tam i spoustu aktivit a dílniček pro děti. My jsme vyrazili dvakrát, jednou v úterý s Mikelou a jejím malým Matějem.
Tady je Miky ve vajíčku, které bylo s druhým vajíčkem propojeno trubkou, aby si vajíčka mezi sebou mohla telefonovat.



byla tam i podobná houpačka



Žravý stůl, do trychtýřů se házely kuličky, které se pak vracely do důlků, odkud se vzaly a zase se hodily do trychtýře...



Trenažér Pilař. Celý festival byl vlastně věnován dílu radka Pilaře, v centrálním stanu si pak děti mohly vyzkoušet tvorbu podle jeho vzoru.


No a prostě spusta dalších skvělých věcí.

V sobotu jsme se vypravili na loutkové představení Budulínek (Studio Damúza). Miky useděl překvapivě celou hodinu, patřil k neklidnějším dětem. Divadlo ho zaujalo, takže začneme chodit pravidelněji.

Na festivalu jsme se setkali s Katkou, která byla v Praze na skok z Berlína. Poseděli jsme ve stanu s občerstvením, to je taky vždycky zajímavá atrakce.
Tohle foto je ještě z pátka, s Katkou a Krisýnou na hřišti bylo milo.

A dáš mu jméno Ježíš!

prohlásil Mikuláš, když jsme se společně dozvěděli, že bude mít bratříčka. Krátce předtím jsme si totiž říkali, že napíšeme Ježíškovi (asi o nějaké nové vláčky), dostali jsme se tak k Vánocům a Mikuláš si vyžádal přečíst příběh Ježíšova narození. Tohle mu utkvělo.
Ale ne, Miky, bude to nejspíš Dominik (neboli kominík, jak si ho Miky přejmenoval).
Holčička by byla bývala Mia, tak snad někdy v příštím životě.

Už mu to začlo

Mikuláš chodí od 1. září do školky. Zatím to nese docela statečně, on je v tomhle bojovník, když ví, že musí, tak musí. Zpívá si "zajíček v své jamce", na nástěnce mi ukazoval, jaké vyrobil sluníčko, vymyslel si hru, kde pouští rodiče do školky, aby si mohli vyzvednou svoje ratolesti. Používá k tomu dětskou pokladnu, do sluchátka hlásí např: devítka jde domů, Krtek jde domů, někdy padne i jméno (Matýsek jde domů).
Na jednu stranu si všímám, že začíná víc komunikovat s dětmi, na druhou ale v pátek hryznul nějakého kluka...taky už se tam párkrát počural....když jdeme na hřiště, ptá se, jestli tam budou děti (protože chce, aby nebyly), říká, že je nejradši se mnou doma...
Tak snad to bude dobrý, snad i se školkou budeme celkově spokojeni. Zatím, když ho jdu vyzvedávat, trošku se bojím, co zas bude.

2 hrnky z Tesca

ale pro mě jsou vzpomínkou na milé setkání v Brně na konci léta. Do černého si teď dělávám Caro, do bílého čaj. Ale ta vzpomínka, ta mi dává sílu největší.

Něco z lipského pohádkového lesa