Za hranice všedních dnů - Dresden, part I

Ještě si musím užít pár výletů, leden je tu co by dup...
Tak jsme se dohodly s Marcelou,, že si zajedeme na dva dny vlakem do Drážďaň, ani jedna jsme tam nikdy předtím nebyly. Marcela dorazila do Prahy už v pátek, abychom v sobotu stihly brzký ranní rychlík. Byl to pak zvláštní pocit, ocitnout se v sobotu ráno krátce po deváté hodině v hostelu, prostředí pro mě kdysi tak běžném a teď tak vzácném.



V Drážďanech jezdí na kole všechny věkové kategorie, což mi bylo velice sympatické, Taky jsem si všimla, že hodně rodičů svoje děti nosí, buď v šátku nebo nějakém nosítku, kočárků jsem moc nezaregistrovala. Taky sympatické.



Tak jsme si ještě pře cestou do města daly čaj v hostelovém "obýváku" a koukaly na lidi, jak si cosi kuchtí ve společné kuchyňce. Klasika.
Nejdřív jsme se vydaly směr historické jádro, i když je třeba přiznat, že úplně prvním naším cílem byla Pragerstrasse a nějaký ten shopping.





A do práce, děvčata!



Nakupování nás ale celkem brzo přestalo bavit, hlavně mě, která se teď stejně může zaměřovat akorát tak na čepice, šály nebo kabelky.





Budova Opery.







Na klidné pěší zóně



jsme si odpočinuly před tím, než jsme pokračovaly dál do Neustadtu, který mě oslnil. Je to čtvrť plná kaváren, barů, obchůdků s díly místních umělců, second-handů provoněných vonnými tyčinkami....a je tam klid.
Na začátku stojí tenhle pomník Ericha Erich Köstnera, který napsal mimo jiné Luisu a Lotku, moji zamilovanou dětskou knížku. Pomník slouží jako popelník.



Bleší trh.



Mozaika na domě v tzv. "uměleckém dvorku" - komplexu plném obchůdků, restaurací a kaváren.



Na cestě k parku, kde jsme se natáhly na trávník, pozorovaly picknickující lid, já osobně jsem si i trošku dáchla.



V Neustadtu jsem byla úspěšná co se shoppingu týče - dvě secondhandové kabelky, bratru dohromady za 14 euro. No konečně ze mě bude dáma!

Po krátkém odpočinku v hostelu jsme se vydaly do víru noci. Nejdřív na nasvícenou historickou čtvrť. Tady kolem mě projela tramvaj:


V Neustadtu už bylo velice rušno, nám ale trvalo strašně dlouho, než jsme si vybraly to správné místo k posezení. Měla jsem už tak oteklé nohy, že jsem si chvílema myslela, že nedožiju rána. Nakonec jsme našly celkem dobrý bar, já jsem měla hlad jak vlk, dala jsem si vynikající bagel a sklenku bílého, Marcela horkou čokoládu, s chilli. Dobře se sedělo a pozorovalo. S posledních sil jsme se pak dokobracaly do hostelu, teď už s deštníkem nad hlavou.