Beatles a stop

Dneska "Beatles" stopovali do Paříže. Tak jsem si vzpomněla, jak jsme tam stopovaly s Janou. V batohu namazané chleby, Jely jsme jenom na otočku a tenkrát nám to ještě přišlo jako výlet na jinou planetu. A pak ještě jak jsme byli s Romanem stopem v Holandsku, jak jsme zmokli a šli jsme se schovat do supermarketu, kde mě od mrazicích boxů šíleně studily nohy. Taky jak jsme spolu jeli do Marseille. Vzal nás chlapík, co chtěl udžovat v bdělém stavu, aby neusnul a mohl jet přes noc to chtěl i řidič vypravěče příběhu Kima). Měli jsme si s ním tedy povídat, ale šlo to jen horko těžko. Francouzsky jsme neuměli ani slovo, anglicky už jsem se tenkrát domluvila, ale ten pán moc neuměl. Tak si vybavuju, jak prostě uprostřed noci někde zastavil, zvrátil se v sedačce a asi hodinu spal. Pak se jelo dál a ráno jsme byli na jihu, taky v úplně jiným světě.
No tak tam všude mě teď Beatles vracej.

Dobrá zpráva dne je, že Miky už má zánět pryč-klepu na dřevo! Paní doktor mi řekla, že vypadá, jako bych ho měla s Jiřím Trnkou (tím malířem). Že je prej tak hezkej, jako ti hošíci, co je Trnka maloval. Tak to mi udělala radost.

Naše mini políčko

Tak vyrostlo, dneska jsme mohli instalovat zajíce.



Jinak takové běžné úterý, dopoledne učení v Jahodě, v podvečer návštěva místní knihovny.
Tohle je další knížka, která Mikyho dostala a čteme ji před usnutím:



Já přemýšlím, jak se ještě aktivněji zúčastnit postní doby.

Kartáček a Beatles

Nový kartáček jsem dostala na dentální hygieně. Konečně si začnu kvalitně čistit zuby, už bylo na čase. Opět jsem byla nadmíru spokojená s profesionálním přístupem paní (slečny?) dentální hygieničky.
Kartáček je umístěn v hrnečku s Beatles, protože kousíčky stejnojmenné knížky teď prostupují mými dny, kdykoliv mám čas si chvilku počíst. Svírají mi srdce, Christensen dokáže evokovat dny dospívání velice přesně. Uvědomila jsem si, že jsem docela člověk žijící v minulosti (minulostí?). Struggling to become myself.



Mikuláš dneska vymyslel úžasnou aktivitu - já si nasadím na hlavu cyklistickou helmu a on mě pak honí na motorce po bytě. Dva klíčové body jsou postel a gauč, na které musím vyskočit a dotknout se stropu. Možná nakonec přece jen ještě zhubnu.

Kouzelné stránky

http://www.poissonrouge.com/
Já opravdu vím, co s načatým večerem.

Hrdinové našich dnů

Z prvního místa sesadili Fíka i mašinky. Karel Hoger to fakt čte mistrovsky. Ale pamatuju se, jak jsme na tom byli se základkou asi v sedmý třídě, na všech dílech.
A tak to zas nevím, čí to byl tenkrát nápad.

And I´ll Follow The Sun

Miky musí brát ještě do pondělka antibiotika, takže nadále zůstáváme doma. Jestli vůbec bude svítit sluníčko (bo před chvílí byla dokonce bouřka-hromy, blesky), nezbývá nám než ho chytat pouze na balkóně:



Když svítit nebude, zbývá nám ještě zeď:

Můj večerní chleba

Každou středu a čtvrtek trávím večer nad přípravami. Takhle to pak vypadá: štosy učebnic. Ten dnešní štos teda není zrovna typický, ale když ty kondicionály jsou v Market Leaderu úplně mimo mísu.

Čteme Trnku

Mother´s Little Helper

Pár záběrů z dnešní bleskové zdravotní procházky do drogerie. Škoda, že jsem nezachytila tu fázi, kdy Miky vykládá zboží na pás.







Venku bylo strašný vedro, Miky poprvé vyšel ve své krásné jarní bundě, kterou jsem objednala během temných nocí s ČEZem na mimibazaru. V zimní čepici se asi dost pařil, ale nechala jsem mu ji kvůli těm uším.

Pak jsme taky pekli cukroví podle Annabel Karmel z její knížky Vařím s maminkou. Těsto se děsně lepilo, ale nakonec jsem to nějak vyválela a dá se to i jíst. Miky měl míchat, ale vypadalo to asi takhle:

Zánět už je snad v pořádku, ale do pátku má Miky antibiotika a jsme doma. Zrovna teď, když konečně začalo jaro. Já už bych si tak přála, aby se mohl pořádně proběhnout po venku. No, teď nanejvýš tak na chvilku vytáhneme motorku a objedeme blok. Tak jsme si aspoň hráli s bublinama, aby nám bylo veselo. Akorát na fotkách žádný bubliny nejsou, nejsem Šibík.

Tady jich pár je:-)
I tady je jedna zatoulaná

Video je nakřivo, ale mně se líbí!

Sunday, Sunday

Každý ráno se Mikulášek těší, až už bude zase moct jezdit s autobusama, nechce mě kolikrát ani pustit na záchod, potřebuje mě jako asistentku, pak se obvykle přesouvá k vláčkům, pak asistentka podle jeho přání kreslí něco na tabuli (teď je nejoblíbenější auto, v kterým jede zajíc a venku mu mává jeho zaječí máma), pak Pohádky o mašinkách nebo Fík.Až potom se většinou dostanu k tomu, abych ho převlíkla a dala mu něco k snídani.
Sobotní odpoledne byl s Ondrou, já jsem si na chvíli odskočila na veletrh For Kids. Zaujalo mě tohle kolo , tenhle sedák a tahle razítka. Kolo zvažujeme koupit v květnu k narozeninám, sedák a razítka až později.
Zítra nás opět čeká kontrola ORL, kéž by už naposled!

Tuhle knížku teď čteme na dobrou noc, ale i několikrát přes den, Miky si ji velice oblíbil. Je to vlastně první delší knížka - příběh, u které mám pocit, že ji opravdu vnímá a taky u ní vydrží až do konce.



Večer zajímavá Plovárna s Marií Svatošovou, zakladatelkou hospicového hnutí v Čechách a na Moravě.

V úterý jsem se opět ocitla v Divadle v Dlouhé. Předtím jsem tam nikdy nebyla a teď v tak krátké době dvakrát po sobě. Tentokrát mě vzal táta na premiéru inscenace Dáváme dětátku klystýr! od Georgese Feydeaua.
Jednalo se o dvě aktovky scén z manželského života (Dáváme děťátku klystýr! a "Kašlu na to!", řekla Hortensie) v každé muž úpěl pod nadvládou megery, kterou si vzal. Divadlo to bylo povedené, herecké výkony velice dobré (kouzelný byl mimo jiné syn první manželské dvojice), zasmála jsem se, i když musím konstatovat, že přece jenom dávám přednost divadelním hrám s větším přesahem.
Možná měl s tátou jít spíš Ondra, potvrdilo by mu to jeho teorii, že muži jsou se ženami strašní chudáci (já bohužel tvrdím opak). I ten závěrečný rautíček byl spíš pro něho - řízky, paštiky, sekaná, salámy, klobásky, tatarák...Lidi si na tácky nabírali jak diví, ke stolům se skoro nedalo dostat.

Tohle je program k inscenaci:




Jinak Mikymu dnes opět propíchli uši. Chuďátko moje. Ať už se to zahojí. Takže musíme být doma. Ach jo. Doufám, že bude aspoň pršet.
Taky jsem poslední dobou dvakrát mluvila s Petrou přes Skype, pokaždé zhruba dvě hodiny. Už se na ni hrozně moc těším.

Protože zatím stále nevím, co bych teda mohla dělat místo učení, řekla jsem si, že by nebylo špatné si v mezičase (než na to přijdu) udělat španělskou zkoušku DELE. Mám to v plánu na příští školní rok. Chtěla bych chodit i do přípravného kurzu, abych se tam hlavně naučila mluvit a navíc třeba poznala i pár nových lidí. Ještě tenhle školní rok bych chtěla stihnout nějakou scrapbookingovou dílnu. Sem si to píšu, abych ńa to náhodou nezapomněla.

Právě jsem na FB chatovala s kamarádem z USA - Dylanem Mayem, bylo to moc fajn.
Tři věci, které mi okamžitě vytanou na mysli, když si na něho vzpomenu:
1) revoluce - pořád jsme chtěli dělat revoluci, pořád jsme o ní mluvili. Vrcholem revoluce mělo být převrhnutí stolu s dorty a muffiny a koláči na nedělním brunchi.Nepodařilo se, Lodge zůstal nereformovaný. Ale bylo to- SO MUCH FUN.
S Dylanem jsem se vždycky hrozně nasmála.
2) Poslední léto v Lodgi, Dylan už přijel jen na dva dny na návštěvu. První den jsme seděli večer na terase a povídali si. Pak jsme šli do baru. Druhý večer byl u nás a zpíval vlastní tvorbu. Úžasnej večer.
3) Pak si na něho vzpomenu v souvislosti s jeho tátou, zpěvákem Tomem Mayem.Vždycky spolu hráli, když Tom přijel do Lodge koncertovat. Jednou pod Tomem spadla židle. "Oh no, Dad!", poznamenal Dylan. To mě ještě dneska rozesměje.
Tomovo cédéčko mám doma, ale nemůžu ho poslouchat. To pak sedím na schodech padesát čtyřky a kouřím a venku prší a už se blíží konec sezóny a podzim a stromy v employee loopu omamně voní.

Pyjama day

Dnes jsme ani já ani Miky nevylezli z pyžam. Nějak to nevyšlo. Miky v noci špatně spal, budila ho rýma a kašel, tudíž jsem nespala ani já. Dopoledne s ním byl Ondra, já jsem dospávala. Pak byl čas na poobědový spánek - Mikymu ještě nebylo dobře, tak jsem u něho musela ležet a opět jsem si dáchla. Pak už nemělo cenu se převlíkat. Venku je pořád temno a zima. Miky už si odpoledne pěkně hrál, snad už na tom bude zítra líp. Poslouchali jsme poslední album Reginy Spektor, ona je úžasná. Tahle písnička je skvost. Báseň. Umí to takhle například ještě Paul Simon (mimo jiné). Připomíná mi to trochu jeho Book ends.

I found a wallet,
I found a wallet
Inside were pictures of your small family
You were so young, your hair dark brown
You had been born in 1953
Your winter birthday was stamped on the plastic
Of a license so recently expired
I was so tired as I walked through my door
I let all the contents of your wallet on the floor

And like a holy relic
Or a mystery novel
I thumbed them in the dim light
Searching for a clue-
A Blockbuster card,
An old stick of Juicy Fruit
A crumpled receipt for a pair of leather boots

I have no wallet,
I have no wallet
I keep my cards together with a blue rubber band
And with a free hand I search in my pocket
For pieces of, pieces of paper and change

I'll take your wallet
To my local Blockbuster
They'll find your number
in their computer
You'll never know me
I'll never know you
But you will be so happy
When they call you up.




Začala jsem číst knížku Beatles od Larse Saabye Christensena. Zatím to vypadá, že po Mistrovi a Markétce je to to, co potřebuju. Škoda, že člověk nemá takhle zaznamenané vlastní roky dospívání. O čem jsem to vlastně přemýšlela a snila po večerech v pokojíčku?

Do Lípy jezdím nejradši, když máme možnost zdržet se déle než přes víkend a zůstat aspoň jeden všední den, tak jak se nám to podařilo tentokrát, kdy jsme mohli zůstat až do úterka. Je to jako utéct tomu všemu, tam kde jsem byla malá a vlastně ještě pořád jsem. Navíc z pánského osazenstva byl přítomen pouze Pepča (do neděle), tak máma nebyla pořád uvázaná u plotny a mohla být i víc s Mikulášem (a já u Internetu:-))
Takže tady máme ty dva kámoše:



Vzácná chvilka s dědou:



Z výprav na půdu za pavoukem:



a do laboratoře za sovou, kočkou a medvídkama s prskavkou



tohle je záběr z dálnice



Dívaly jsme se s mámou na předávání Českého lva, smála jsem se vtípkům Polívky a Lišky jak divá. V pondělí jsem si pak v lidovkách přečetla velice negativní kritiku -no tak je to tady, zprimitivněla jsem. Každé pondělí teď taky dávájí ruský seriál Mistr a Markétka (knížku jsem právě přečetla). I když je knížka hodně složitá a asi ji tak úplně nechápu, podněcuje moji představivost. Seriál už tak nečiní. Nepřekvapí, když někdo proleze zrcadlem, kocour vypadá jak postavička vytvořená v Pixar Studios. Ale budu se dívat, abych si to zrekapitulovala a třeba i dopochopila.
Taky jsem konečně videla Janu a jeji dva kluky - Tadeáše a Matěje - narodili se 2.1.2010, dvakrát jsme spolu byli na procházce. Foto zatím chybí, kluci byli zachumlaní v kočárku, koukaly jim jen nosíky. Příště, až bude jaro.
Jen si sem dám ještě jednu fotku z cesty zpátky do Prahy, líbí se mi, je taková milá, dětská.



Cesta zpátky byla krásná, úžasné světlo. Miky už je takový hodně vnímavý, dokonce mi i chvíli posedí na klíně a popisujeme si, co se děje kolem.

V Lípě

"To the outside world we all grow old. But not to brothers and sisters. We know each other as we always were. We know each other's hearts. We share private family jokes. We remember family feuds and secrets, family griefs and joys. We live outside the touch of time. "

Clara Ortega in Cultural Diversity and Families , Bahira Sherif Trask

Naposledy jsem byla v kině na filmu Control. Byli jsme na něm s Ondrou ve Světozoru asi měsíc a půl předtím než se narodil Mikuláš.Docela intenzivně jsem pak na Iana Curtise myslela. V létě mi Marcela přivezla ze Skotska knížku, kterou o Curtisovi napsala jeho žena Deborah. Knížka je stejně depresivní jako film, osobnost Iana Curtise mě tam však moc nepřesvědčila.
Včera jsem byla v kině poprvé po celé té dlouhé době. V pomaturitním studiu máme jarní prázdniny, čekala mě tedy jenom odpo hodina v ČSOB, tak jsem se rozhodla udělat si pěkné dopoledne. V Palace Cinemas na Andělu hráli od 11:45 Kawasakiho růži.
Hřebejka jsem nikdy nemusela a filmy, které od něho znám jsou mi spíš protivné. Schematičností postav, hláškami...Tohle je jeho první film, který mě dostal. Není dokonalý, ale má smysl, je to správný krok na cestě k zamyšlení se nad naší minulostí. Mě k zamyšlení dovedl. Herecké výkony velice dobré, někdy až strhující (Dana Kolářová a Lenka Vlasáková -scéna v lese).



Pak jsem měla ještě čas, tak jsem skočila do knihkupectví koupit Mikuláškovi tuhle knížku. Jsem posedlá nakupováním knížek do zásoby. Pak už třeba nebudou. Tak nezbývá než jen doufat, že Miky bude jako ten Gaston a taky se bude pořád ptát.

Ušní patálie nadále pokračují, Mikymu dnes už podruhé píchali obě uši. Je to hrdina. Plakal moc, ale stejně je to hrdina.

Včera se konečně vyjasnila příčina Mikyho horeček - oboustranný zánět středního ucha, píchali mu obě ouška, bere antibiotika a vypadá to, že mu jdou k duhu. Zánět středního ucha byl rozhodně lepší varianta než zánět ledvin, kterým nám hrozili. Však jsme taky na odpolední vyšetření do Krče dorazili sbalení kvůli případné hospitalizaci (já s očima od pláče).
Dneska večer jsem se nás snažila vyfotit, abych zachytila moje nové hérdú:


Né, nesnažím se vypadat punkově, jenom říkám sýýýýýýýr.