foto: Kamila Berndorff, zdroj Internet
Najdu tě. V mahagonové temnotě v hlubinách skalních chrámů, na freskách kdysi horkých dotyky lidských těl. Dělí nás tisíce let. Vstoupíme do nich s bohatstvím prožitků a vzpomínek na lidi, kteří nás pohltili jako voda v moři, na místa, která nám odhalila tajemství vzdálených časů, na krátké chvíle, kdy jsme měli blízko k bohům. Našim jediným majetkem je víra v lidi, které jsme milovali. Světlo tvých očí prostupuje tmou a přináší rozbřesk. Konečně svítá. Najdu tě ve slunci zmizelého světa, abys holýma rukama odnesl můj popel k řece.
Už nemůžu unést-život.
Slzel jsem nad tím klukem, který ve mně zůstal. Maminčin chlapeček. Ten kluk ve mně to nemohl unést. Třásl jsem se zimou, ale někde uvnitř jako by se něco usmálo. Pochybnosti a otazníky pod nánosy let roztály a odplavily příchuť pelyňku.
Z trhaného snění mě vzbudilo monzumové vedro a prudký déšť. Házel jsem sebou v urputné snaze znovu usnout, ale bylo to beznadějné. Vymotal jsem se z moskitiéry a zamířil do koupelny. Pár studených kapek cáknutých na zpocený obličej. Vracel jsem se do postele, ťapkání bosých šlapek se lepilo na dlaždice. S jednou nohou na matraci jsem si to rozmyslel. Chtěl jsem vědět, jestli spí.
Když jsem vcházel do dveří ložnice, zvedl se venku vítr a prohrábl záclony na okně. Za clonou z tenké síťoviny leželi, tiše a klidně, uprostřed bílé pouště. On držel v náručí samet a havraní vlasy, šlachovité paže na oblých bocích. Na prahu jsem se zastavil. další závan větru ho probudil. Zvedl hlavu a podíval se na mě. Ruka se odlepila z jejího stehna, prstem se dotkl rtů. Gesto ticha, ukazéváček přitisknutý na ústa. Pohnula se, jako člověk, který vycítí, že je o něm řeč, že se někdo dívá. Zvuk deště a tmy. Její dech. Vítr točil závěsem a táta se na mě usmál. Vrátil jsem se do prázdné postele a myslel na vítr.
No comments:
Post a Comment