Sloup v Čechách

Místo, kde jsme strávili minulý víkend s partou kamarádů. Většinou se nám podaří společně někam vyrazit dvakrát do roka, naposledy jsme byli v Kytlici, což není od Sloupu až zas tak daleko.
Sloup je krásné místo, vévodí mu tento hrad, všude kolem skalnatý útvar kam se podíváš.



Ubytovaní jsme byli v penzionu U Studničků - Mikyho nejvíce dostala sprcha s dvířkama. Co mu to asi tak mohlo asociovat než dveře metra. Takže ukončete nástup i výstup nás ráno budilo ze spaní i mimo Prahu. Vždycky říkal: ještě z Dejvický na Skalku a půjdeme:-)) U penzionu mají hřišťátko s kolotočem a houpačkama a do "kavárny" (alias stánku s občerstvením) to je co by kamenem dohodil.
Miky se většinu času nosil na ramenou, ale náhodou i statečně šlapal,a to někdy i tak, že do kopce.



I tady měli lesní divadlo.



Výhled na Sloup, tam jsme byli ten den dokonce dvakrát, bylo tam nádherně, hlavně pak v podvečer.



Tady se Miky naučil písničku Horolezci, horolezkyně, horolezčata.



Přes Modlivý důl jsme pak dorazili do Svojkova, kde jsme si dali oběd. To už mi ale úplně došly baterky ve foťáku, tak jsem si foto tamní lurdské jeskyně dovolila stáhnout z Internetu.



Cestu zpátky do penzionu Miky proklimbal Ondrovi na ramenou. Po občerstvení v "kavárně" jsme ještě vyrazili k Samuelově jeskyni, dokázala jsem už ale vyfotit pouze informační ceduli.



V pátek večer jsem byla tak unavená, že jsem vytuhla s Mikym, a ani jsem nesešla dolů pro trochu té zábavy. V sobotu už jsem naštěstí, společně s Captainem Morganem v akci, příležitost nepromarnila.

V neděli (po posilnění v "kavárně") jsme ještě vylezli na hrad:











V jedné z mnoha místností hrála živá hudba - kytarista s houslistou, který, jak Miky správně poznamenal, měl při hře zavřené oči:-)

Pak už jsme se rozloučili s kamarády a přes les jsme došli do Nového Boru na vlak.
Tohle je budova pošty na náměstí:



Kousek od náměstí jsme si na zahrádce dali k obědu pizzu, to už se mi dlouho nestalo, že bych snědla celé to obrovské kolo. Miky teď v restauracích sleduje, kde zůstalo na stole nádobí a vždycky k tomu poznamená: "Už na to jde, ten pan číšník /ta paní servírka". Nenechá je ani vydechnout, chudáky.