Kolotoč

Točí se kolotoč,
točí se, nevím proč
a pod ním zůstane
to, co se nestane.

(zpívávala kdysi Škoda pásky)

Třetí narozeniny

oslavil náš malý cestovatel, počtář a milovník vláčků a pražské MHD minulý pátek. Oslavili jsme ráno doma, Miky se pak vydal s babičkou napřed do Lípy, já a Ondra jsme se za nimi dorazili až večer po práci.
Jezdili jsme hodně na kolech na hřišťata do okolních vesnic a na zastávku Petrkov. Dělali jsme taky narozeninový ohýnek.

Mikulášku, ještě jednou krásné narozeniny a jak už jsem napsala: go easy, step lightly, stay free!

Protože když o tom tak uvažuju...hrozně moc bych si přála, abych Mikymu dokázala pomoct dospět do svobodného, samostatně uvažujícího člověka. Tak proto je to hlavní přání k jeho třetím narozeninám.

P.S.1 Dort jsme měli vynikající a nádherný. Pekla babička pražská, já jsem ho nazdobila. Inspirovala jsem se u Aleny, a protože se tu nechci chlubit cizím peřím, koukněte přímo k ní, je to bomba!

P.S.2 Plánovala jsem i menší piknik na Vyšehradě pro kamarádky, v pondělí jsem ale bohužel skončila na dvě noci v krčské nemocnici se žlučníkovou kolikou (narozeninové oslavy za nic nemůžou)...Ještě teď se z toho vzpamatovávám, mám tu na blogu velké resty, takže doplňovat budu postupně.

Ještě z víkendu

Od středy do neděle jsme byli slamění vdovci, Ondra byl na služební cestě ve Wiesbadenu. Program jsme měli bohatý (letiště, knižní veletrh), v sobotu jsme se vydali na hřiště Na Výtoni. Miky strávil víceméně celou dobu na kolotoči (poslední dobou už se má tak nějak víc k dětem).







Z kolotoče byl totiž nádherný výhled na projíždějící vlaky a tramvaje.



Večer jsme se pak ještě vydali na krátkou okružní jízdu na odrážedle pankráckým parkem, v kavárně jsme si dali kávu a jablečný džus, a protože se schylovalo k dešti, vydali jsme se zpátky domů.

Ondra se vrátil v neděli odpoledne - cestou tam se stavil v Drážďanech na nákupech - koupil dva páry bot plus košili, a to tak, že dost levně. Asi si taky brzo do Drážďan zorganizuju nějaký ten shopping trip.

Knižní veletrh v Praze

Tak jsme se zase po roce vydali zjistit, co je na trhu a získat zdarma pár výtisků časopisů, které člověk běžně nekupuje (např. F.O.O.D - co, Zuzi?:-))
Tak já jsem koukala, Mikuláš sbíral balonky a lízátka od kocourů. Nekoupila jsem skoro nic, bo bych musela koupit všechno. Půjčím si to v knihovně.
Čestným hostem letošního festivalu byla Saudská Arábie. Mikulášovi se moc líbily osvětlené modely Meccy a Mediny.



Původně jsme se hnali na prezentaci překladu Posledních básní Czeslawa Milosze (nakladatelství Triáda), ale uznala jsem, že by tam Miky stejně jenom vyřvával to svoje Ukončete nástup a výstup..., tak jsem se musela spokojit s panely.





Knížku jsem dostala darem. Zatím jsem měla čas prolistovat si ji akorát, když dneska Miky večeřel, těším se na soustředěnější četbu.

Padla mi do oka tahle báseň, dovolím si publikovat.

Starý člověk sleduje TV

Třeba byste si teď radši
trochu poplakali,
než při saltu blýskli chrupem
před nabitými sály.

Na okamžik zamyslet se,
důvody se vždycky najdou,
o tom něco vím nejen já,
stařec se šedivou bradou.

Aby se nic nepoznalo,
každý z nás tu něco hraje,
setrvalou vnitřní ránu
zatvrzele zakrývaje.

Vaše skutky nevyšly z vás,
jenom předstíráte,
přitom uvnitř přejete si
vytrhnout se jedním chvatem.

Letět odsud předaleko,
navždy a svobodně,
nepočítat týdny, roky
ztěžklé chůze po dně.

Takže ne tak zcela se nám
líbí na téhle zemi.
Právě k tomu hudba a slova
budou vámi nalezeny.

/2003/

přel. Josef Mlejnek

Praha Ruzyně

Přes zimu jsme to studovali, zahráli jsme na toto téma pár rolových her, takže už bylo načase, aby to Mikuláš viděl naživo. Ve středu jsme se tedy vydali na pražské letiště. Ve stodevatenáctce jsem se normálně rozbrečela, vůně dálek mě vždycky dojímá. Stačí vlastně jenom vůně letadlového jídla a vrací mě to o pár let zpátky...
Terminál 2 je výborný na běhání.









Všechno jsme tam obmrkli - odletovou tabuli, jak cestující odbavují zavazadla, letušky, záchody, prostě všechno.



Miky s sebou vždycky musí něco mít, tantokrát zvolil model Amtraku a pracovní sešit Krtek a kamarádi.



Volání dálek v kavárně na vyhlídkové terase.



Mikyho ale stejně asi nejvíc zaujaly automatické dveře, které vždycky využije ke hře na metro.





Kde je letadlo?



Tohle je taková letištní písnička.



Hey there, Delilah, what´s it like in NYC?

Byly jsme tam taky

Dagmar Šimková strávila v komunistických žalářích 14 let a vydala o tom svědectví v knize Byly jsme tam taky. Není to pěkné čtení. Jak píše na přebalu knihy Leoš Válka, ředitel Galerie DOX: "Chce se mi brečet i zvracet. Kniha Dagmar Šimkové - to je peklo do kapsy. Nedá se měřit. Stydím se za malichernost našich životů". Potvrzuji, je to tak.

Prosím, čtěte, šiřte dál a nezapomínejte.

Když Ivan Martin Jirous knihu křtil, odmítl ji polít šampaňským a namísto toho ji políbil. Já tak činím alespoň symbolicky tímhle postem.

Sloup v Čechách

Místo, kde jsme strávili minulý víkend s partou kamarádů. Většinou se nám podaří společně někam vyrazit dvakrát do roka, naposledy jsme byli v Kytlici, což není od Sloupu až zas tak daleko.
Sloup je krásné místo, vévodí mu tento hrad, všude kolem skalnatý útvar kam se podíváš.



Ubytovaní jsme byli v penzionu U Studničků - Mikyho nejvíce dostala sprcha s dvířkama. Co mu to asi tak mohlo asociovat než dveře metra. Takže ukončete nástup i výstup nás ráno budilo ze spaní i mimo Prahu. Vždycky říkal: ještě z Dejvický na Skalku a půjdeme:-)) U penzionu mají hřišťátko s kolotočem a houpačkama a do "kavárny" (alias stánku s občerstvením) to je co by kamenem dohodil.
Miky se většinu času nosil na ramenou, ale náhodou i statečně šlapal,a to někdy i tak, že do kopce.



I tady měli lesní divadlo.



Výhled na Sloup, tam jsme byli ten den dokonce dvakrát, bylo tam nádherně, hlavně pak v podvečer.



Tady se Miky naučil písničku Horolezci, horolezkyně, horolezčata.



Přes Modlivý důl jsme pak dorazili do Svojkova, kde jsme si dali oběd. To už mi ale úplně došly baterky ve foťáku, tak jsem si foto tamní lurdské jeskyně dovolila stáhnout z Internetu.



Cestu zpátky do penzionu Miky proklimbal Ondrovi na ramenou. Po občerstvení v "kavárně" jsme ještě vyrazili k Samuelově jeskyni, dokázala jsem už ale vyfotit pouze informační ceduli.



V pátek večer jsem byla tak unavená, že jsem vytuhla s Mikym, a ani jsem nesešla dolů pro trochu té zábavy. V sobotu už jsem naštěstí, společně s Captainem Morganem v akci, příležitost nepromarnila.

V neděli (po posilnění v "kavárně") jsme ještě vylezli na hrad:











V jedné z mnoha místností hrála živá hudba - kytarista s houslistou, který, jak Miky správně poznamenal, měl při hře zavřené oči:-)

Pak už jsme se rozloučili s kamarády a přes les jsme došli do Nového Boru na vlak.
Tohle je budova pošty na náměstí:



Kousek od náměstí jsme si na zahrádce dali k obědu pizzu, to už se mi dlouho nestalo, že bych snědla celé to obrovské kolo. Miky teď v restauracích sleduje, kde zůstalo na stole nádobí a vždycky k tomu poznamená: "Už na to jde, ten pan číšník /ta paní servírka". Nenechá je ani vydechnout, chudáky.

Mladá Boleslav

Tam vedl minulou neděli jeden z našich prvních letošních výletů.
Vyjížděli jsme z deštivé Prahy



ale už během cesty se rozsvítilo sluníčko.



Mikymu by asi nevadilo strávit celý den na nádraží



šnečím tempem jsme se ale přesto dostali do parku, kde mají tenhle skvělý běhací prostor.



Takovéhle mají v Boleslavi divadlo.



Miky vstupuje do bývalého sboru českých bratří na výstavu Jiřího Všetečky Pražský chodec.



Na náměstí je plno vody - vodotrysky



a interaktivní Jizera.



Po pozdním obědě jsme ještě zašli na vyhlídku u hradu.



Viděno zdola.



Kelímkové pivo zakoupené do vlaku už celou svou duší volalo prázdniny, prázdniny....

Čarodejnice na Pankráci

pořádalo sdružení Green Doors .



Obešli jsme stánky neziskových organizací, vystáli frontu na palačinku, poslouchali hudbu, dali si pivo a poseděli u vatry.

Nic britského mi není cizí

a tak i já jsem se nechala strhnout a celý pátek (kromě doby, kdy jsem byla v práci) jsem strávila přilepená u obrazovky a sledovala královskou svatbu. Už ráno stačilo shlédnout pár podobných záběrů,



kdy Union Jack střídal Union Jack



a byla jsem jejich.

Slavnostní náladu jsem si chtěla udržet co nejdýl, a tak jsem večer popíjela červené a na BBC sledovala ty stejné záběry furt dokola. Když jsem se pak v jednu v noci probudila, ještě pořád si tam říkali ano.

Braník

Minulý týden přijela na tři dny máma, strávit nějaký čas s Mikulášem. Po operaci se ještě nějaký čas musí držet mimo kolektiv, a já jsem tak aspoň nemusela rušit další hodiny. Jedno odpoledne jsme se společně vydali na procházku do Braníka, abysme se podívali, kde bydlí strýc Pepa.



Takhle kvetly kaštany v bývalém hostinci U Kaštanu, kde jsme jednoho letního odpoledne kdysi v devadesátých letech minulého století seděli se Sylvou a s tátou.



Budu teď trošku dohánět resty, týden jsem měla počák v servisu a docela se to nahromadilo...