Po sedmé hodině večerní město ještě pořád žije. Svítí lampy, neony, jezdí tramvaje. Ve městě jsou second-handy s cool tričky bratru za stovku. Obchody, kde se dají koupit filmy. Jsou tam otevřené bary, kde se pije víno a dívá se na TV stanici s hudbou 80.let. Jsou tam divadla a v nich se hrajou hry. Je tam Divadlo v Dlouhé a v něm se hraje U Hilterů v kuchyni



A tam jsme, já a Ondra, šli. Představení se mi tu více, tu méně líbilo. Myšlenka i zpracování skvělé, jen toho humoru tam někdy bylo na můj vkus až moc. Některé vtípky ve mně, na rozdíl od části publika, salvy smíchu prostě nevyvolaly. Bylo tam ale i dost scén, které mě vedly k zamyšlení a k představování si, jaké to ty osobnosti dějin, které braly ohledy akorát tak na sebe, vlastně mohly být.
Mikuláše bohužel zase sužují teploty, takže ke konci představení už mi bylo úzko, chtěla jsem být u něho, ujistit se, že je v pořádku.
Lístky na představení nám zakoupil táta, jeho recenzi si lze přečíst zde.
P.S. A to kafe v KFC mělo taky svoje kouzlo. Když jsme vystupovali na Ryšánce z autobusu, řekla jsem Ondrovi: "Mám pocit, jakobysme teď měli jít druhým směrem, Za Pruhy 10."

Kavárna, kde jsem si dneska dala kafe za tisícovku. Možná to bylo tím, že naproti u stolku seděl básník Pavel Zajíček, že jsem se nesoustředila, když mi slečna servírka vracela peníze.
A taky tím, že jsem vůbec u sebe měla tolik peněz, vybrala jsem si je, protože jsem netušila, kolik by tak asi mohla stát zubní plomba. Aspoň že zubař se mi pak věnoval s takovou profesionální péčí, jako ještě nikdo předtím.
Když jsme pak přišli domů, Mikymu snad během ani ne hodiny vyskočila teplota na 39 a něco - snad to bude zítra dobrý.
Náš krásný chlapeček.

Dva dárky od mámy, které v poslední době výrazně zlepšily kvalitu našeho života:


neboli stop plesnivému pečivu,


neboli konzumace másla nabyla nových a netušených kvalit.

A aby to dnes nebylo moc praktické, tuhle krásu jsem vyčmuchala na jednom blogu:

Známá hra: zavři oči nahmátni knihu
Otevři ji otevři oči
A je tam odpověď
To není náhoda A neznamená to nic
Všechno je odpověď
Na niž je těžké najít otázku

Ivan Wernisch, 1975

Spousta lidí se domnívá, že děti jsou otevřené, že pravda o nejniternější podstatě jejich bytosti z nich jen crčí. To není pravda. Nikdo není utajenější než děti a nikdo to nemá zapotřebí víc než ony. Je to odpověď světu, který za nimi pořád chodí s otvírákem, aby se podíval, co v nich je, a jestli by se to nemělo vyměnit za nějakou obyčejnější konzervu.
(Peter Hoeg: Cit slečny Smilly pro sníh)

Mikuláš miluje vláčky, ale zdálo se mi, že už dlouho žádným opravdovým nejel. I já sama jsem se po těch všech nemocech (ke kterým počítám ČEZ) potřebovala zase vydat na cestu. I požádala jsem Ondřeje, aby nám vymyslel nějaký pěkný výlet, dlouhý tak akorát na zimní odpoledne. Ondra vymyslel Český Brod, uvažovali jsme kdysi, že bychom si tam jednou mohli koupit byt.
Ráno jsme po dlouhé době s Mikym zašli do kostela a po obědě (fast food DBK - sue me:-))jsme vyjeli z Masarykova nádraží směr Český Brod.
Miky kulil očka:



a pozorně sledoval ubíhající krajinu



No nevím nevím ten Brod, docela tísnivě to tam na mě působilo, taková zašlá sláva let devadesátých či co. Prázdné baráky, zrušené obchody a jediná restaurace, kam se dalo zajít, kdysi možná luxus pro movitější místní.
Zaprášená, špinavá, uschlá zimní zahrada. A samozřejmě - rááááááááádio. Ach jo, kdy už někdo zakáže tenhle nešvar českých restaurací?
Tak snad aspoň Mikymu se tam líbilo.
Wifi připojení jako v poho.



Tady jsem chtěla demonstrovat sešlost podniku těmi poloprázdnými a polepenými dochucovadly(?):



Miky se pak ještě prošel zimní zahradou.



Pak na náměstí byla legranda, protože táta skákal do závějí.



A tady je ještě pro pořádek českobrodský kostel sv. Godharda



a s ním sousedící věž:



Náhodou....pěkný výlet. Ale bydlet tam? Prosím, radši ne...

Musela jsem dneska vyfotit Mikyho z nadhledu, aby se mi do záběru vešel celý set vláčků, který teď vlastníme. Tunel, most, pár dalších kolejí a vagónků jsme pořídili dnes na našem "Montessori tripu" do IKEA. Škoda, že jsem s sebou neměla foťák, Mikyho upřený pohled na testovací zařízení trvanlivosti zásuvek a dvířek od kredence by se tu pěkně vyjímal. Nu co už.

Až já budu jednou číst Vojnu a mír, tak Andrej bude Damon Albarn a Pierre Graham Coxon. HA! To mě napadlo dneska cestou z práce a pak jsem si koupila tyhle žluté tulipánky,abysme už aspoň doma měli jaro.