Murakami a Beatles

Během toho soumraku, ze kterého se tajil dech, jsem si najednou vzpomněl na Hacumi. A v ten okamžik jsem najednou pochopil to tajemné cosi, co tolik rozechvívalo duši každému, kdo ji potkal. Byla to nenaplnitelná, nikdy neuhasitelná žízeň, podobná touze po mládí, které se už nemůže vrátit. Spalující, čistá a nevinná touha, již jsem už dávno a dávno někam založil a zapomněl na ni, abych se až po dlouhých letech rozpomenul, že ve mně kdysi existovala. To, co ve mně Hacumi probouzela, byla jen jedna dlouho spící část mé vlastní duše. Když jsem si to po letech uvědomil, málem jsem se rozplakal. Až teď jsem přišel na to, jaká byla Hacumi vzácná osoba, a přišlo mi z toho nesenesitelně smutno. Někdo si ji měl všimnout a zachránit ji, dokud byl ještě čas.
Haruki Murakami: Norské dřevo



Nedá mi to a musím sem dát i "jak to bylo dál". Z Beatles na Shea Stadium mi vždycky naskakuje husí kůže, mají v sobě to mládí, co už nejde vrátit zpět, asi.


Mimochodem jsme dneska s Mikym v New Yorku několikrát byli. Máme tady totiž letadlo, tak jsme si zaletěli na oběd. Mikyho zatím nejvíc baví dělat stevarda, nosí mi tu kávu, tu džus:-)