Andílek od Chagalla

Přeju vám všem, co sem občas zabloudíte, krásné Vánoce a hodně štěstí do Nového roku.

Marta

Dárek

od studentky.



Učila jsem ji asi jenom dva a půl měsíce, přebírala jsem kurz po kolegyni, která odcházela na mateřskou.
Paní původem z Angoly, moc příjemná a zajímavá. Často jsem zapomínala učit a jen jsme si tak povídaly. Líbilo se mi, jak otevřeně a originálně dovedla o některých věcech mluvit. Nebylo to takové klasické "něco jí na to řeknu, ať je klid", ale nad odpovědí přemýšlela a já jsem si mnohokrát uvědomila, že to vlastně vnímám úplně stejně.
Třeba dneska jsme se bavily o změnách v životě, jak je důležité, aby člověk nemyslel tak moc na to, co tou změnou ztrácí, ale spíš na to, co ta změna přinese. V souvislosti s tím jsme mluvily i o Havlově životě, kolik takových změn život přinesl jemu...
Ta svíčka krásně voní.

R.I.P. Václav Havel

‎'The paradoxes will continue. I’ll go on, as I’ve always done, sitting down in front of a blank piece of paper with distaste; I will try everything to avoid writing, always terrified of those first words on the page. I will continue to find artificial ways of giving myself the courage to write. I will despair that it’s not coming, yet I’ll always manage to write a new play. The mysterious inner furies who have invented these torments will probably not leave me in peace and will have their own way in the end. As always, I will be upset by all the expectations (many of which are out of proportion and even foolish) that I’m burdened with, and all the roles, from the representative to the Good Samaritan, that are prescribed for me. I will continue to revolt against them and reclaim my right to peace—and I will ultimately carry out all these tasks and even find sincere delight in doing so. I will go on being bothered by things, fearing some things, getting into states, blaming myself, cursing, and despairing—and, as always, I will be found reliable and will be seen where my place is. I’ll always end up paying for it, but, oddly enough, I’ll survive and be there, causing disruption wherever necessary.'

Co teď čteme na dobrou noc

už asi čtrnáct dní, je tento plátek:



No, jednou to muselo přijít. Čteme popisky k obrázkům, poslední asi dva dny od konce, aby byla změna. Na ukázku:

Setkání v uzlu Trenčianska Teplá večer 26. března 1997 - v popředí vůz 842.034 ČD, který pojede jako MR 924 do Brna, vedle sekunduje domácí vůz 850.043 ŽSR. Rozsvícená hala depa pro "električky" dovozuje zdejší atmosféru. Kde je konec pravidelným vlakům na Moravu, kde jsou četné regionální vlaky a jaká je budoucnost teplické úzkokolejky?

Přiznávám, že při četbě některé detaily vynechávám. Ale jeden náš kamarád, to je jiná třída. Je předplatitelem časopisů Trains a Today´s Railway. Budu ho muset poprosit o nějaká starší čísla.
Zítra jdeme na kontrolu k doktorce, tak má Miky slíbeno,že se cestou domů stavíme na nádraží pro nové číslo.
A já se můžu jít se svými kokosovými dědky a červenými panáčky vycpat.

Střípky z víkendu

Poukaz na nákup knih v Kanzelsbergeru, který jsem vyhrála v tombole na vánočním večírku naší jazykovky. Sice na pokraji smrti únavou, hrozilo, že mi asi prasknou žíly na nohou, ale stálo to za to. Přišlo spostu bývalých kolegů a byla legranda. Velkému večírku předcházel večírek pro děti, Miky statečně zarecitoval dvě básničky a dokonce i sám zazpíval Ježíšku, panáčku. Je to šikulka.

Ten den jsem zrovna jednu knížku koupila, v knihkupectví Palladium na hlavním nádraží.



Knížka se jmenuje Ještě jsme ve válce a nese podtitul Příběhy 20.století.

Tři scénáristé.
Třináct špičkových českých a slovenských výtvarníků.
Třináct komiksů nakreslených podle vyprávění třinácti skutečných lidí.
Třináct strhujících příběhů z válečné fronty, koncentračních táborů, komunistického kriminálu i prostředí Státní bezpečnosti.

Vydalo nakladatelství Post Bellum.

Knížku jsem koupila Ondrovi k Vánocům (první letošní dar vůbec) a teď si ji tu potají čtu. Doporučuji.



Miky asistuje u rozsvěcení vánočních domečků na adventním večírku u kamarádů v Mělníce.



Zakoupeno v neděli na vánočních trzích na Míráku, Mikuláš to sám navrhl. Cedulka nám teď zdobí dveře do naší "prádelny".

Adventní kalendář

Spoustu věcí máme sice ještě v krabicích, ale i tak k nám každý den přiletí andělíček a nechá něco v pytlíku na šňůře. A Marcela to může potvrdit, dneska ráno ho viděla...

Udělala jsem si radost

tímhle hrnkem. Koupila jsem ho cestou do školky. Fakt mi výrazně zlepšil náladu, je přesně podle mého gusta.



Doufám, že jednou zase přijde ta doba, kdy si do něho budu vařit kafe.

Mikuláš v práci

Už tradičně si mikulášskou nadílku s kolegyněmi-mámami připravujeme samy. Hlavní organizátorka Katka rozhodí úkoly, kdo co má přinést do mikulášského balíčku, na pohoštění, popř. na různé aktivity. Sama pak připraví výtvarku - pár věcí, co si děti vyrobí a odnesou s sebou domů.
Druhá hlavní duše tohoto projektu - Margareta - se většinou postará o nějaký ten divadelní kus.

Letos se vyráběl třeba mrkací čert:



Někdo kreslil i plán londýnského metra:



Promítala se pohádka O veliké řepě,




kterou si pak děti v maskách zvířátek i zahrály.



Tahaly, tahaly,



až vytáhly pytel plný hudebních nástrojů.





Každý si tak mohl zahrát a zazpívat "tu svoju".



A pak už přišli Mikuláš, anděl i čert



a každé dítě předstoupilo a četlo se z Knihy hříchů.
Miky to nesl statečně. Však on je opravdu hodný...Například o nadílku se hned chtěl podělit s tatínkem.

Moving

I say goodbye



and you say hello.

English Cake

Tak jsme s Mikulášem vyrazili na angličtinu do Kakaa. Setkání bylo na webu označeno jako pohádka s angličtinou, ale nakonec z toho bylo takové cvičení, kde děti reagovaly na pokyny v angličtině (stand up, close your eyes, clap your hands apod.) poznávaly a vybarvovaly obrázky (např. cake, banana, chocolate), říkaly, co z toho mají rády, zpívaly, a nakonec si takový malý dort i samy připravily.



Myslím, že celkem povedené. Já rozhodě nejsem žádný fanatik a Mikyho do angličtiny nijak netlačím. Tohle jsem zvolila spíš jako takovou možnost, jak strávit odpoledne, setkat se s dětmi, vyzkoušet něco nového. Je mi jasné, že angličtina je důležitá (a já ji miluju) a jednou na ni stejně dojde, ale nemyslím si, že když dítě už ve třech letech nebude ovládat pár slovíček, znamená to, že dveře na Oxford jsou pro něho navždy zavřené (navíc je mi zrovna tohle úplně jedno). Jde asi spíš o to, aby dítě pak nevnímalo angličtinu jako naprosto něco cizího, neproniknutelného, ale aby mu byl blízký její zvuk a melodie. Asi takhle nějak.
Ale zrovna na tomhle setkání jsem viděla, jak někteří rodiče jsou ambiciózní. Dítě se začlo pošťuchovat, smát se a hned ne ne, sit down and listen. Docela buzerace pro dítě tak tři roky mládo...
Onehdá jsem našla tenhle citát. Moc si přeju, abych se jím dovedla řídit.

Erich´s visit

Kamarád Erich z Ameriky vždy jednou za pár let vyrazí na svou evropskou tour. Ten čas nastal právě minulý týden. Čeká nás stěhování, a tak jsem měla nejdřív obavy, jak to všechno zvládnem, cítila jsem se na to docela unavená, ale nakonec vše proběhlo celkem v klidu a hodně jsme toho stihli.
17.11. jsme zapálili svíčku u Hlávkovy koleje, kde bydlel Jan Opletal



a pak i na Národní.



Vlakem jsme si zajeli do nádražky v Braníku.



Zašli jsme na Brada Huffa do Globe Café, kde hraje každý pátek večer od 6 do 7 během happy hour. Brada Huffa oba známe z Grand Lake Lodge v Coloradu, kde jsme spolu pracovali. Brad tam hrával každé úterý v baru, no a teď prostě už nějaký ten pátek žije v Praze, Klasická American night, bar, burger a hranolky, Mikyho první "kalba".



Erich pak pokračoval s Bradem do Absinth baru, kde hrává snad každý den, k nám dorazil až ve 4 ráno. V sobotu se mu pak nikam nechtělo (se mu nedivim). My jsme si udělali procházku do Stromovky.
Já a Erich jsme pak večer šli na film, který je určitě kvalitní, já jsem bohužel celou dobu bojovala se spánkem.



V neděli jsme se vyvezli na věž,



abychom mohli obdivovat Prahu plnou smogu,



a pak jsme si dali výbornej pozdní oběd v Akropoli (interiér František Skála). Pošmourné, depresivní nedělní odpoledne, kdy nikde nikdo není. Ale pěkně jsme si popovídali.



A teď už asi nastal čas balit, dál už to odkládat nejde. Myslete na mě:-)

Kořenov

Tradiční podzimní setkání s partou kamarádů, tentokrát na rozhraní Krkonoš a Jizerských hor.
Prostě zhruba někde tady:



A tady jsme bydleli:



Po páteční cestě autobusem jsem měla velkou chuť jen tak si vlízt do postele a číst si(a taky jsem to udělala a k tomu jsem ještě skoukla Vyprávěj), ale nakonec mi to nedalo a šla jsem i na chvíli posedět do restaurace.

V sobotu jsme podnikli výšlap na rozhlednu Štěpánka. Miky svědomitě ťapal (samozřejmě s občasnými přestávkami u Ondry na zádech, taková vlastní verze indiánského běhu). Tentokrát šlo spíš o to, jestli to vůbec ujdu já (ještě že mám ty stahovací punčochy).

Bylo nádherně.







Potkali jsme tohle miminko:



Tady si Miky vyžádal pauzičku.









Na Hvězdě se celá parta sešla na oběd.



Rozhledna Štěpánka. Byla z ní vidět i Sněžka.







Soumrakem domů.



Kolem evangelickéh kostela (kaple?).





A nestačilo nám to, museli jsme si ještě dvakrát obejít chatu s lampiónama.







U knížky jsem málem usnula, ale ta motivace chvíli si posedět, popovídat si a něco se dozvědět je asi příliš silná.

V neděli už pak jenom sejít na vlak a cestovat domů. S obědovou přestávkou v Turnově.