Já ale miloval Fialku víc než kohokoli jiného a opravdu moc o ni stál. Nemohl jsem ten cit jen tak zavřít do skříně jako starý krám jenom proto, že to nikam nevede. Nebylo totiž nic, co by mi jej mohlo nahradit.
A tak jsem snil o tom, že jednou nastane nějaký "velký obrat". I kdyby pravděpodobnost, že se to vyplní, byla nevímjak malá, měl jsem alespoň právo o tom snít. I když se mi to nakonec samozřejmě doopravdy nesplnilo.
* * *
Ukázalo se, že bez Fialky ztrácím možnost vidět nejrůznější věci ve svém vlastním nitru. Jako když na mořském pobřeží opadne příliv a vyjde najevo, že tu najednou tu a tam něco schází. Co zůstalo, byl jen prázdný, pokřivený svět, který mi nedával jakýkoliv smysl. Svět šedivý a studený. Co bylo mezi námi a Fialkou ve starém světě, už v tomhle novém asi nebude. Cítil jsem to.
Pro každého člověka na světě existuje něco zvláštního, čeho nemůže dosáhnout než právě v jistém specifickém věku. Plápolá to jako malý, křehký plamínek. Ti šťastnější ten plamen přepečlivě chrání, nechávají ho růst, a pak ho nad sebou můžou v žití držet jako pochodeň. Jakmile ale jednou zhasne, už se nikdy nevrátí. Nepřišel jsem jenom o Fialku. Spolu s ní zmizel i ten tolik důležitý plamínek.
* * *
Uvažoval jsem, proč musíme všichni být tak osamělí. K čemu je podobná osamělost dobrá. Na svět se rodí takové spousty lidí, všichni vzájemně touží jeden po druhém, po tom, co v sobě mají druzí - tak proč musíme být tolik sami? Udržuje snad naši planetu v chodu opuštěnost lidská?
Natažený na zádech na svém plochém kameni jsem hleděl vzhůru k nebi a myslel na spousty umělých družic, které právě dozajista obíhají po oběžné dráze. Obzor ještě lemovala bledá záře a na nebi, zbarveném temně jako víno, se ukázalo několik hvězd. Hledal jsem mezi nimi světla družic. Nebe ale ještě bylo příliš světlé, než abych je mohl rozeznat pouhým okem. Hvězdy, které bylo vidět, visely každá na tom samém místě, jako by je tam někdo přibil hřebíkem. Zavřel jsem oči, nastražil uši a myslel na pokolení Sputniků brázdících nebeský prostor a spojených se Zemí jen nepatrným potem gravitace. Na osamělé shluky plechu, které se náhodně setkávají, míjejí se a pak zas navěky opouštějí v temnotách volného kosmu. Beze slov, bez závazných slibů.
* * *
To jediné, co mi po Fialce zbylo, bylo kromě pár živých vzpomínek (ve kterých samozřejmě nescházela ani ta palčivá touha, kterou jsem cítil tehdy v podvečer po stěhování) ještě pár dlouhých dopisů a jedna disketa. Znovu a znovu jsem si to všechno četl. Pročítal to tak důkladně, až jsem to bezmála uměl zpaměti. A jen při takovém pročítání jsem pak mohl trávit čas s Fialkou a dokonale si s ní rozumět. Hřálo mě to u srdce tak mile, jako už nic jiného. Jako když parní vlak projede nezměrnou noční pustinou a v okně se objeví vzdálené světélko venkovského domu. Hned ho zas pohltí tma. Když ale zavřeme oči, ještě nám chvíli nejasně plane na sítnici jako světlý bod.
* * *
Takhle teď tedy každý po svém přežíváme, napadlo mě. I kdybychom byli fatálně ztraceni, i kdyby nás obrali o jakkoli důležité věci, i kdyby z nás samých zbývala už jen kůže, ve které vězí někdo docela jiný, můžeme ještě vždycky tímhle stylem mlčky žít svůj život dál. Napřahovat ruce, přitahovat si stanovené množství času a hned ho zas pouštět dozadu. Pořád stejně, den co den - v některých případech dokonce opravdu obratně. Při tom pomyšlení jsem se cítil hrozně prázdný.
Haruki Murakami: Sputnik, má láska
No comments:
Post a Comment