Reserved

Od doby, co jsme se přestali scházet, se mi po ní v jednom kuse stýskalo. Vzpomínky na ni mě těšily a povzbuzovaly po celé to nekonečné a na zmatky víc než bohaté pubertální období. Měla v mém srdci své stálé, nezaměnitelné místo, vyhrazené jenom jí, jako nějaký stůl v tichém odlehlém koutě restaurace, na kterém stojí cedulka "Rezervováno".
Jen pro ni, napořád, i když jsem si nedělal moc velké naděje, že ji ještě někdy uvidím.
Haruki Murakami: Na jih od hranic, na západ od slunce

Svarba - Tomáš & Irena

Vzali se v pátek 13. v 15: 33 v kostele v areálu psychiatrické léčebny v Bohnicích. Kostel je to vzdušný, prostorný, příjemný.
Novomanželům to moc slušelo - Tomáš měl sice k černému obleku hnědé boty (to nevím , kde na to došel), Ireniny červené šaty ale neměly chybu.
Moje foto ale opravdu jenom naznačuje:-)



Z Pavla nejdříve četla nevěsta v češtině, potom ženich anglicky, svatba měla totiž mezinárodní rozměry, tak aby si všichni mohli zarozjímat.
Kázání bylo sice trošku zdlouhavé, neboť kněz moc neudržel myšlenku, ale celkový dojem pěkný. Dělalo se ještě skupinové foto v lavicích (asi to někdo fotil zeshora, nevím, to se dozvím časem), děti rozdávaly koláčky, místo rýže byly bublifuky a pak už jsme se přesunuli jen pár kroků na faru na dýchánek.
Jídlo: výborné! Ethno catering - takže spoustu zajímavých dobrých věcí, u každé položky bylo napsáno, co to přesně je a odkud to je. Já jsem okusila např.lasagne s balkánským sýrem a mozzou, kuřecí špíz výborně ochucený, tzaziki s koriandrem a samozřejmě různé sladkosti.
Žádné žehličky ani mikrovlnky neprobíhaly, místo toho se přispívalo do kočiček - kasiček na dva projekty:
1)http://www.mistoproprirodu.cz/zachranene-lokality/scurnica/
2) na vzdělání 21 nepálskych dětí z chudých venkovských rodin ze tří horských vesnic, kterým jeden Tomášův kolega spolu se skupinou Nepálců ve Vídni platí náklady na vzdělání (hlavně uniformy a školní pomůcky) a chtějí je podporovat dokud neukončí 10ti leté vzdělání.

Ve farní zahradě se posléze rozjel nějaký latino amricano koncert. Takhle se po dešti rozjasnila.



Já už jsem se večírku neúčastnila, musela jsem vyzvednout Mikyho u dědečka. Ale udělala jsem si taky pěkný večer - koukala jsem na Atonement s komentářem režiséra, tak jsem teď na ten film docela odbornica.

Ale to ještě není všechno. Součástí balíčku byl i sobotní posvatební výlet na Bezděz.Jeli jsme tímto super luxusním autobusem:


S přestávkou na Kokoříně jsme si to dokodrcali do vesnice Okna, odkud se šlo pěší túrou na Bezděz. Miky skoro po roce nesen v nosítku a znovu se mu to zalíbilo.
Šli jsme ale o něco pomalejc než ostatní, a tak jsme až na hrad nedorazili, jenom jsme z hospody Pod Lipami pozorovali, jak mizí a znovu se vynořuje z mlhy.



Později dorazili i ostatní - no na vlak jsme klasicky dobíhali, celé procesí...
Vlak to byl výletní a pro nás byl rezervován jeden celý vůz.






Ve vlaku se podávalo pivo, víno, bonbony, pohlednice...Na Hlavas jsme dorazili až o půl deváté večer, Miky byl unešen tou záplavou světýlek.
Prostě svatba, jak má být...

UH

Výletu do Uherského Hradiště za Marcelou předcházela návštěva u mojí 95ti leté babičky v Brně. Žije u tety a strejdy, tak jsme si společně dali oběd, pak máma babičku vykoupala a pak jsme chvíli seděly u babičky v pokoji a něco si řekly. Pochválila mi babička ruce - takže posilování se začíná projevovat:-)
Já a Mikuláš jsme pak na Zvonařce nasedli do autobusu směr Hradiště. Miky je velký cestovatel, ale při cestě pouličkou už toho měl asi docela plný brejle.



Takže cože se to tam vlastně dělo v tom Hradišti u té Marcely?
Miky jezdil na delfínu Filipovi metrem.Taky jezdil s autíčkama na luxusní kožené sedačce. Zcela sám už si vezme krabičky s čajem za vagónky. Konečně jsem face to face uzřela Marčélu, i když jsme si obě po těch letech myslely, že jsme se už někde musely vidět:-)Dort a spousta dobrého jídla. Zmrzlina na náměstí. Koupila jsem si pouzdro na mobil. I v Uherském Hradišti jsme museli zkontrolovat nádraží.Strávili jsme tam pěkný podvečer.
A večery? Povídaly jsme si o věcech co baví i nebaví už nás.Pily jsme myslivce s kaktusovým džusem. Poslouchaly Animal Collective.Dívaly jsme se na film. Surfovaly na netu. Bylo to prostě prima.
Zcela neprofesionálně se mi vybily baterky, tak tu ani Marcelu nemám. Dávám tedy místo ní fotku slunečnicového pole, na které kouká z okna.
Snad tak moc neva.

Photo courtesy of Marcela. Díky, brouku!

Setkání

Navštívili jsme v Přibyslavi příbuzné. Bylo to moc milé posezení v deštivé zahradě.
Po debatě s máminou sestřenicí Pavlou, která žije v Německu, jsem si následující den po delší době zase koupila Respekt, abych nezakrněla...



Po cestě ke "školníkům" jsem si vyblejskla přibyslavskou věž.



Tomuto setkání předcházelo víkendové setkání u Bouchalů, taky moc milé. Povídali jsme o všem možném, nakonec jsme však zůstaly s Radkou samy. Velká pravda "Děje se to a smí se to dít", kterou Ráďa nabyla na manželských rekolekcích, byla však vykoupena těžkou kocovinou. Takže s vínem příště opatrně.

Polná

Do Polné jsem jela já, Miky, máma, brácha a taky Jirka ze mlejna, kterej to vlastně celý zpunktoval. Na autobusovém nádraží nás přivítala Jirkova kamarádka paní Müllerová, naše průvodkyně po městě, energická a milá, velice duchovně založená žena.
Začali jsme prohlídkou kostela Nanebevzetí Panny Marie.


Miky to ovšem dlouho nevydržel a museli jsme čekat venku, aspoň jsme si prošli náměstí.


Poté jsme se zcela neočekávaně odebrali k paní Müllerové na oběd. V jídelně provoněné kvetoucím kaktusem jsme se úplně luxusně najedli a popovídali jsme si u kávy.
Kolem staré školy jsme pak došli až na zámek. Fotku zámku nemám, tak aspoň tu školu.


Vybrali jsme si prohlídku se slavnými polenskými osobnostmi, dobovým nábytkem i legionářským vozem.
Spícího Mikyho mezitím paní Müllerová vozila po nádvoří. Když se probudil, vůbec neplakal, ale všechno s ní poslušně pozoroval.
Na mostku hodil do potoka pár větviček a zamířili jsme si to k synagoze. Tady je vidět i s rabínským domem.



Paní Müllerová, máma a Miky před synagogou.



Karlovo náměstí má trojúhelníkový tvar, jako jeden cíp Davidovy hvězdy.



Ještě jeden snímek z židovského města.



Zpět na Husově náměstí, kde na konci pěkné aleje kouří vodník vodu. V kašně se údajně topil Bohumil Hrabal, který v polenském pivovaru strávil část svého dětství.


Nakonec nás ještě paní Müllerová dovezla na odlehlejší židovský hřbitov. Opravuje ho teď parta nadšenců, prý je někde v oběhu i překlad nápisů na všech náhrobcích.
Je zajímavé, že na židovských náhrobcích se zpravidla objevuje stručná charakteristika zemřelého - např. nikdy nelhala, milovala Boha apod. Na jednom náhrobku prý bylo ale napsáno : Hádavá žena je horší než díra ve střeše (nebo něco v tom smyslu:-))



Na závěr ještě párečky u paní Müllerové a domů předbouřkovou krajinou.
Moc milé a poučné to bylo.

A takhle hovoří o paní Müllerové Jiří Reynek v knize Kdo chodí tmami:

Ještě častěji se jezdilo do Polné za Janou Müllerovou, veselou a bezmezně obětavou sestrou z brodské nemocnice, která tolik pomáhala Daníkově ženě Květě v její nemoci a později projasňovala poslední týdny života Víta Tajovského. Žila v Polné se svými výjimečně dobrými rodiči a pozoruhodnými kočkami.