Poslední session s pomaturitkem. Nádhernej podvečer na šlapadlech. Víno a legrace.
Džejn bavila nejvíc:-)
Na zahrádce u vltavy pak gin s tonicem jako za mlada. Měli tam živou hudbu s živým Američanem, co brnkal takový ty klasiky, ale pěkně.
Už dlouho se mi nestalo, že bych se vracela domů posledním metrem. S Míšou jsme řešily, mimo jiné, jak si připravujeme hodiny. Tak tomu se říká profesionální deformace. Vysvědčení jim dneska rozdala Míša. Dělali i takovou pěknou rozlučkovou věc:
Snad se nikdo nebude zlobit, když to sem takhle dám...Je to fakt moc pěkný a milý.
Už teď máme na příští školní rok zapsanou celou třídu 16 děcek. Jdu pomalu nabírat síly.
Byla dnes taková ospalá. Taky se všechno rozlívalo, pokecávalo atp., já byla docela nevyspalá, takže i docela zpruzená.V restauraci šmakuláda... Vylepšila to trochu návštěva sv. Barbory, což je opravdu skvost.
Z vyhlídky od Barbory je vidět reliéf Jaroslava Vrchlického. Skrývá se mezi stromy.
Procházka městem už mě ale docela uklidnila.
Byl tam klid jak ve španělských městech během siesty.
Miky se celou dobu nemohl dočkat, až už zase půjdeme na vlak.
Ode dneška žádné PMS, žádné ČSOB, na dva měsíce klid, hlavně na Vysočině, ale i jinde. Tady je máme, čerchmanty, teda aspoň těch pár, co si dneska přišlo posedět do parku a házet si s frisbeem. Podle toho, co říkali, byli s kurzem spokojení, znělo to i docela věrohodně, tak jsem byla ráda.Zapijeme to v úterý.
Od okamžiku, kdy jsem včera v pomaturitku vypnula film About a Boy až doteď, jsem si v knihkupectví koupila stejnojmenný román Nicka Hornbyho, podívala jsem se na film ještě jednou s komentářem režisérů, viděla jsem film o filmu a komentář režisérů k vystřiženým scénem. Ale jinak se mám fanfárově.
O tom teď čtu v knize Toma Hodgkinsona Líný rodič (Idle Parent). Tohle je manifest líného rodiče. Knížku čtu sice v češtině, manifest je tu v angličtině, český překlad bohužel nemá šmrnc, je takový nějaký upachtěný, moc doslovný, nemá ten vtip. Na obrázku je Hodgkinson, jak dodržuje manifest.
THE MANIFESTO OF THE IDLE PARENT
We reject the idea that parenting requires hard work We pledge to leave our children alone We reject the rampant consumerism that invades children from the moment they are born We read them poetry and fantastic stories without morals We drink alcohol without guilt We reject the inner Puritan We don’t waste money on family days out and holidays An idle parent is a thrifty parent An idle parent is a creative parent We lie in bed for as long as possible We try not to interfere We play in the fields and forests We push them into the garden and shut the door so we can clean the house We both work as little as possible, particularly when the kids are small Time is more important than money Happy mess is better than miserable tidiness Down with school We fill the house with music and merriment We reject health and safety guidelines We embrace responsibility There are many paths More play, less work
Po přečtení si nelze říct - tak a odteďka už jenom takhle.Spíš: pojďme tím naše životy o trochu víc prošpikovat.Míň starostí, míň buzerace, víc radosti veselosti, víc přírody, víc kamarádu...Kéž by to taky bylo tak jednoduché. Ale člověk si taky uvědomí spoustu věcí o sobě samém, nejenom o výchově - od čeho kdovíproč kdysi upustil a k čemu se teď kdovíproč upíná. Autor cituje i Jarvise Cockera, pak taky Bowieho, no prostě samý děsně příjemný lidi:-) Chtěla jsem sem dát Jarvisovu píseň Fat Children, hodila by se mi pěkně k tématu, ale ne, pouštím jednu z mých nejmilejších, z dob, kdy byl Jarvis ještě mladej kluk.
Mikuláš se zamiloval do autobusů. Sám chce nasedat, vysedat, sedět na sedadle a taky ho dost baví studovat zastávkové jízdní řády. Autobusem jezdíme na hřiště, do obchodu nebo do knihovny. Někdy s sebou bereme i motorku, to je pak náročnější to zkoordinovat. Včera jsme se takhle dostali až do kavárny Na půl cesty na Pankráci. Mikuláš mi chtěl předvést ten závin, co si tam vždycky dávaj s tatínkem.
Taky jsme se viděli s Míšou, ale byla to rychlovka, jen pár vět na hřišti na střeše DBK, vítr fučel ostošest. Člověk by si tak přál, aby s některými lidmi měl prostě aspoň o trošku víc času. Míša vydala knígu, tak ji tu dělám reklamu, kdyby sem třeba zabloudil začínající rusista. A dneska dopoledne s Mikelou, Ditě už je s břichem zatěžko vyprdeliti se ven:-))
byl úplně obyčejný, trošku opět "pařížský", bo Ondra se odjel veselit na víkend s kolegy (asi nějakej týmbildink či co) a my tu zůstali sami. Bylo docela pošmourno, takže i trochu smutno. Běžné věci -nákupy, vlaky (ve Vršovicích),hřišťata(nahoře v Grébovce a kousek od nás u zastávky Lísek).
V kostele se Miky velice kamarádil s dvěma chlapci - s jedním běhali jako diví a pak mi na zahradě trhali kytičky (maminka toho kluka si na mě vzala číslo, když si tak pěkně vyhrajou...), s druhým objevili pod kusem plechu "studánku". Mám radost, že se k ostatním dětem tak pěkně má. Před spaním jsme se vrátili k četbě Palečka a taky zpíváme Bobra od Skoumala. Já jsem si v sobotu večer udělala příjemné posezení u vína a počítače. Tak ještě týden a práááááááázdninyyyyy.....
Studenti pomaturitka dnes neprojevili zájem shlédnout můj oblíbený film (teda někteří projevili, ale pozdě), takže jsem si aspoň mohla pořídit letní obuv a navíc mám program na příští čtvrtek, já jim to prostě do těch hlav narvu!!! Konec školního roku se blíží, tak bude dobré připomenout si pár plakátků, které jsme v hodinách angličtiny stvořili a proč. 1) Upoutávky na tzv. themed restaurants. Poté, co byly plakáty vytvořeny, vyměnili si je mezi sebou, proměnili se v Polreichy a psali imaginární recenze (viz malý plakátek Chef´s Fist)
Tohle je restaurace Home, Sweet Home, kde každá místnost je po domácku zařízená, a to ještě dle stylů různých zemí. Nejlepší je ten obrázek ze seriálu Vyprávěj:-)
Hodně romantická restaurace Moon´s Butterfly, servírky tam mimo jiné chodí přestrojené za motýlky.
Tady se žerou všemožný zvířata.
2) Výukový plakát pro demonstraci rozdílů mezi -ed a -ing.
3) Rozhovor do lifestylového časopisu na procvičení sloves, které na sebe vážou buď gerundium nebo infinitiv.(těch lifestylových věcí jsme dělali víc)
4) Velice povedná aktivita na used to.
5) Porovnávání různých typů dvojčat za pomocí Neither do I, So am I apod. Dělela moje skvělá parťačka Míša, moc pěkné.
Dneska naposledy v Jahodě. Snad se kurz otevře i příští rok, tenhle byl moc fajn. Odpoledne s Katkou na hřišti mezi dvěma věžemi - vodárenskou a její replikou pro děti. Miky je horolezec, ale i přemýšlivec. Běhá a najednou se zastaví a chvíli si tak popřemýšlí:-) Katka donesla Mikymu ještě dodatečný dárek k narozeninám, a to přímo z Ameriky -knížku Where the Wild Things Are. Dneska jsme ještě nezačali, ale od zítřka na to najedeme. Podle knížky byl v roce 2009 natočen i celovečerní film, já si sem ale dám její animovanou verzi z roku 1973. Režíroval Gene Deitch v Krátkém filmu Praha. Kdo neskáče neni Čech!
V pátečním vedru jsem se úplně odrovnala (a Zuzka se mnou) při nákupu sandálků pro Mikyho a pak ještě na dětském hřišti na Vyšehradě. Musely jsme se Zuzkou děti úplně přemlouvat, ať si s náma chvíli posedí v kiosku při troše toho chlazeného pití. V sobotu ráno ale už zase sedíme a jedeme si to do Služátek na Pohádkový les.Miky sbíral princeznám kuličky, vlkovi házel do břicha kamení, u hloupého Honzy poznával zvířátka, u vodníka lovil rybičky, Otesánkovi házel do pusy brambory atd., ale stejně pořád jen opakoval vlak, babíja a Ípa, už se prostě těšil, až zas pojedeme:-) Před služáteckou hospodou narváno, tak ještěže u Bouchalů byl doma krásnej chládek a pěkně jsme si popovídali (o prázdninách na to snad najdeme ještě víc času). Na akci jsem taky potkala Jirku, jedou celá rodina na celý příští rok do Chorvatska, Jirka tam bude učit krajany všech věkových kategorií češtinu. Ty jo, maj se... Doma se mi pak Mikuláš s babičkou ztratili v útrobách domu. Táta byl nejdřív v Polsku a vybral tam pro Mikuláška tuhle píšťalku-ptáčka. Loni koupil ve stejném obchodě ptáčka dřevěného a taky kohouta.
Pak jel na Litvu na festival spisovatelů a koupil tohodle bubnujícího medvídka.
Za okny hrozila bouřka a táta mi vyprávěl o Litvě, jak na autorská čtení byla hojná účast, kde se všude byli podívat, co všechno dobrého jedli (ryby především) a pak taky jak byl u moře a pozoroval vlny. Úplně jsem ho tam viděla. (Oh, moments like these). I naši ledničku teď zdobí věžička s litevskou vlajkou. (Co takhle příští léto?)
Bouřka se nespustila a my tak mohli spustit letošní první grilování.Vzpomínali jsme na Cimrmany. Byla jsem hrozně utahaná, odešla jsem dřív. Mám ráda pohled z ložnice na ohýnek a diskutéry kolem něho. Čtu Petru Soukupovou. Síla.
I woke up with a big headache. Slim was gone - to Montana, I guess. I went outside. And there in the blue air I saw for the first time, far off, the great snowy tops of the Rocky Mountains. Jack Kerouac: On the Road
Když jsem byla v roce 1997 v San Franciscu, koupila jsem si v City Lights Kerouacovu legendární knihu v originále. Tak trošku i kvůli němu jsem se vždycky chtěla do Ameriky podívat. Když jsem pak v letadle směr Londýn a pak směr Praha narazila na tuhle větu, hrozně mě dojala. Bála jsem se, že už třeba Rocky Mountains nikdy neuvidím. Viděla jsem je pak ještě sedmkrát.
Tak tohle je moje desátá fotka z alba schovaného v mém dívčím pokojíčku. Děkuji Wlčici za pozvání do soutěže, pěkně jsem si zavzpomínala:-)
So in America when the sun goes down and I sit on the old broken-down river pier watching the long, long skies over New Jersey and sense all that raw land that rolls in one ubelievable huge bulge over to the West Coast, and all that road going, all the people dreaming in the immensity of it, and in Iowa I know by now the children must be crying in the land where they let children cry, and tonight the stars´ll be out, and don´t you know that God is Pooh Bear? the evening star must be drooping and shedding her sparkler dims on the prairie, which is just before the coming of complete night that blesses the earth, darkens all rivers, cups the peaks and folds the final shore in, and nobody, nobody knows what´s going to happen to anybody besides the forlorn rags of growing old, I think of Dean Moriarty, I even think of old Dean Moriarty the father we never found, I think of Dean Moriarty
Bohužel nás ale v neděli zastihla jedna velice smutná zpráva. Odešel Ladislav Smoljak. Obrečela jsem ho. Jeho humor mě rozesmával dlouho předtím, než jsem vůbec věděla, jak vypadá, cimrmanovské hry se na našem starém gramci točily dost často, s kamarádkou jsme si už za velice mladých let jejich hlášky opakovaly do zblbnutí, Záskok vedl na výšce. A tak dál a tak podobně...Ach jo.
Tohle je nekrolog od Zdeňka Svěráka, vyšel v dnešních Lidovkách-
Kamarádi Petra a Smích vymysleli společný víkend v místě zvaném Loučeň. Až do pátku jsem netušila, že něco podobného vůbec existuje. Bylo konečně nádherně, takže cesta vlakem a autobusem už voněla po prázdninách...Ubytování bylo zařízeno v penzionu U Otomanských. Po smažáku k večeři jsme ale jenom zalezli do pokoje a krásně jsme si všichni tři odpočinuli. Já jsem si moc hezky a dlouze početla. Na místním zámku byl v sobotu jarmark, tak jsme vyrazili.
Všechno jsem se dozvídala tak nějak průběžně. Např. že v zámecké zahradě je dohromady deset různých labyrintů a bludišť. To bylo něco pro Mikyho. Mohl se vyběhat do sytosti.
Hlavně ten s bazénkem ho dostal, byl jak v tranzu.
U tohodle bludiště
ho hrozně zaujala mapa
Na prohlídku zámku jsem po zralé úvaze šla pouze já.
Interiér zařízený ve stylu třicátých let. Tady možná právě dotelefonoval Raul Schránil a v popelníku na přístroji ještě doutná cigareta:-)
Zatímco Miky spal, pozorovali jsme přes tuhle nádheru, jak se fotí taková opravdová svarba, zatímco Miky spal.
Ještě jsme byli na dětském divadýlku (Mikyho už to začíná interesovat), dali jsme si oběd, Miky asi tak stokrát oběhl bludiště s bazénkem, ale pak už jsme potřebovali trochu toho klidu v lese.
Došli jsme až k tomuhle tajemnému místu s vyschlou studánkou. Je to prý věnováno Bedřichu Smetanovi, který na sklonku života pobýval v nedalekých Jabkenicích.
Miky snědl svou první zmrzlinu.
Podvečer v parku, Miky a Matěj běhají po bludišti.
Skupinové foto dětí.
Večer až v noci jsem si po dlouhé době dala na zahrádce pivo. Ráno jsme ukecali pana vrátného v parku, ať nás tam ještě chvíli pustí, než nám pojede autobus. Byl tam krásný nedělní klid.
Kavárenští povaleči.
No a aby toho nebylo dost, zaběhla jsem ještě s Mikym po návratu do Prahy na piknik v Heroldových sadech u příležitosti prvních narozenin malého Felixe. Mikyho tam chytla docela divoká, házel vším včetně koulí na petanque, políval mě džusem a neustále odbíhal na hřiště na opačné straně parku, takže se moje přítomnost na akci smrskla na bleskové uzobávání si nabízených pochoutek a prohození pár nesouvislých vět:-)
