Kde zůstal medvídek Bobík?

Tak se jmenuje knížka, kterou teď s Mikulášem v čase vánočním čteme. Je o medvídkovi, co se ztratil v zasněženém lese, ale nakonec se štastně vrátil ke své Emě. Napsal ji Pierre Coran, ilustrovala Marie-José Sacré, vydalo nakladatelství Thovt.
Pár ilustrací pro potěchu oka přikládám.





Knížka je to zřejmě původem švýcarská, takže ten mužíček vzadu je buď Monsieur Chalandé (jak tvrdí některé zdroje), ale klidně to taky může být Le petit Jésus, což samozřejmě pro nás je:-)








Ježíška možno spatřiti i na posledním obrázku.



PŘEJI VÁM VŠEM KRÁSNÉ VÁNOCE!

Veronika Bednářová: Má americká krása

K Veronice Bednářové mám takový trošku osobní vztah. Několik let jsem učila anglicky její kamarádku. To, že jsou kamarádky, jsem se dozvěděla, když ji moje studentka jela navštívit do JAR, kde VB nějaký čas žila. O svém životě v JARu psávala i pravidelné články do Reflexu. A protože i já mám kamarádku v JARu, četla jsem ty články v Reflexu a myslela přitom na ni...
Když mi potom studentka jednou vyprávěla, že byla kamarádce na křtu knihy, říkala jsem si, že si ji určitě někdy musím přečíst.
Tak konečně jsem se k ní dostala a byla jsem nadšená. Byla jsem dojatá, když jsem si vybavovala věci, které už jsem dávno zapomněla a potěšena, jak moc podobně jsem Ameriku vnímala i já.
Tak zase jenom pár střípků, aby to úplně nezapadlo:
-o tom, jak se dostala do Států přes Fulbrightovu nadaci
-jak byla na praxi na střední škole a že ta se v Americe až zas tak neřeší, klíčové je univerzitní vzdělání
"V prosinci, když vytrvale sněžilo, zrušila se kvůli kalamitě výuka v celém státě New York. Miniaturní uhelné prázdniny vyhlásili rozhlasem a Mistru Wongovi bylo jasné, že jeho svěřenci buď anglické rádio vůbec neposlouchají, nebo mu ještě nerozumějí. Toho dne přišel do školy jako jediný z pedagogů - trpělivě stál před vchodem do školy a všechny, kteří toho dne přišli, posílal domů. Předtím však zavolal do práce rodičům, aby o děcku věděli. Mistr Wong je jediný, komu tady jde opravdu o studenty."
- o Dakotě, před kterou zastřelili Johna Lennona. Když jsem byla naposledy v NYC, chodili jsme vždycky večer kolem zpátky do hostelu a stavovali se "u Johna".
- o vystoupení petrohradského Malého divadla s kusem Bratři a sestry
- o metru



- hodně zajímavostí ze Silicon Valley, třeba jak vynalezli počítačovou myš nebo pastu, co sama stojí
- o Microsoft domu budoucnosti (tak tady jsem se trošku ztrácela)
- o Hollywoodu, jak se z písmen velikosti věžáku dřív vrhali sebevrazi
- pak o 11.9., to mi běhal mráz po zádech, jak večer seděla na schodech před domem a věděla, že kousek od ní je obrovská černá díra
"Dívám se na ty kluky a holky v teplákách a teniskách a říkám si, jaká je ta Amerika vlastně chudák. Pořád někomu pomáhá. Marshallův plán, zemětřesení tamhle, povodeň tamhle, pomozte celému světu, vždyť na to máte...A nakonec na ně všichni nadáváme, že jenom sedí u televize, tlusťoši, a jedí hamburgry".
- o tom, jak to Ameriku změnilo
- o Arlingtonském hřbitově (ten, který je vidět na konci Vlasů)
- o show na Broadwayi
- o Brooklynském mostě, jak když je v NYC vichřice, ocelovými lanky hlasitě profukuje vítr a jak musí parta z Horečky sobotní noci symbolicky tenhle most přejít, aby se dostala z chudšího Brooklynu na Manhattan
- že Times Square se jmenuje podle listu New York Times a že moc nestojí za to čekat na něm na příchod Nového roku
- o Karle Třískové a její práci v hotelu Bel-Air v LA
-o Spillvillu, kde pobýval Antonín Dvořáak
- o tom, jakou měli Američané zprvu nedůvěru k mobilním telefonům
- o ultraordotoxních Židech
- o sexuálním harašení - jedna z nejlepších kapitol, jednak o zdvořilosti některých lidí tam a nerudnosti některých lidí tady a taky o tom, že je škoda, že tady jsou pořád ženy a muži někdy jako dva znepřátelené tábory
- a ještě o Central Parku a taky o tom, co by mělo vyrůst místo Dvojčat
Text doprovázejí vynikající fotografie, převážně Jana Šibíka.
Ale teď nechme taky něco říct nejslavnějšího Newyorčana

Rebel bez příčiny

Ve čtvrtek jsem v rámci každoročního předvánočního promítání promítla děckám z pomaturitního film Rebel bez příčiny.
Nejdřív jsem na tabuli nalepila toto foto



a zeptala se, jestli tuší, co by to mohlo být za herce. Tušila jsem, že asi tušit nebudou, ale jejich odpověď mě fakt docela pobavila. "Jó, to je ten Brandon z Beverly Hills!" "Nebo vlastně ne, to je Dylan z Beverly Hills!" Tak už jsem je dál netrápila, vysvětlila, kdo to teda je (James Dean, kdybyste nevěděli:-)) a promítla jim ještě pár fotek, aby viděly, jakej to byl fešák.






Docela jsem se bála, jak tenhle film z roku 1955 přijmou, ale myslím, že se jim snad i líbil. Za úkol měly zodpovědět pár otázek k zamyšlení, ale moc jich to nepřineslo, zkusím to z nich ještě nějak dostat.
Uprosřed filmu je hádka mezi hlavní postavou Jimem Starkem a jeho rodiči, tak tu jsem jim připravila nejdřív jako gap-fill, zaměřený hlavně na jednoduché, ale velice užitečné fráze jako např. It doesn´t matter, I don´t care, Go ahead apod.
Po vyplnění cvičení si scénku zkusily i přehrát.
Na YouTube jsem tuhle část nenašla, ale našla jsem velice roztomilou věc, a to sice Jamese Deana, Nataliii Wood a Sala Minea, herce ve třech hlavních rolích při tzv. screen testu.



Je smutné, že všichni tři zemřeli tragicky a mladí. James Dean ve 24 letech při automobilové nehodě, Natalie Wood se utopila ve 43 letech a Sal Mineo byl ve 37 letech ubodán neznámým vrahem.

Vánoční trhy na Míráku

Myslela jsem, že by mohly být ve sv. Ludmile na Náměstí Míru už vystavené jesličky, ale kostel byl zavřený, jesličky budou opravdu vystavené až na Štědrý den.
Mikuláše ale stejně nejvíc zaujali holoubci.







Tak jsme aspoň koupili svíčky a vystoupali ke kostelu,



kde někdo nechal Ježíškovi vzkaz.

Před chvílí jsem se vrátila

z jahodového vánočního večírku, který se konal v Café Ideál. Jahoda měla krásnou vzpomínkovou prezentaci na rok 2010 (trošku mě to dojalo jako kdysi slide shows v Grand Lake Lodge)Pak byla tombola. Některé věci mi nápadně připomínaly věci, které jsme měli minulý týden v tombole v práci. Např.mnou věnovaný film Milk nebo flaška zelené - tu jsem si dneska odnesla a věnuju ji příští rok do tomboly v práci, asi to prostě takhle nějak po Praze koluje. Věci, které už nikdo nechce, chudinky. Taky jsem vyhrála vánoční ozdoby z Ikea, ty asi budu nosit jako náušnice:-)




Tohle krásné frisbee jsem vyměnila za kondicionér na vlasy.
Vypila jsem dva svařáky a pošmákla si na mrkvovejch kuličkách s koprem.
Dozvěděla jsem se ale taky, že Kačka, koordinátorka úterní Jahůdky bohužel končí, tak to je škoda, měla jsem ji ráda, tak i snad její nástupkyně bude stejně tak dobrá.
Pak jsem se mrazivou Prahou vracela domů, chtěla jsem si vyfotit nějaká noční vánoční světýlka, ale byla taková kosa, že jsem se bála pohnout, takže z toho nebylo nic.

Každý má svůj večírek

V pátek byla v práci Christmas party. Chytře zorganizovaná - od 4 do 6 měly prostor rodiče s dětmi.
Krabice se starými klíčemi přilákala úplně všechny děti.





Taky se řádilo v domečku pod stolem, ale hlavně v úzké chodbičce, která spojuje jednotlivé místnosti našich HQ:-) Miky běhal jako zkušený člen dětské party.

No a zbytek večera už patřil pouze dospělým. Dorazili teda hlavně jen takové ty staré vojny, moc nových tváří se tam neukázalo, ale ani nám to moc nevadilo.
Fota už jsou z "afterparty" v Jámě.
Ta první zachycuje atmosféru opravdu věrně.



Tak ještě tam kopnu poslední mojito a jde se dom!

8.12.1980

Toho dne se John Lennon vracel pozdě večer ze studia. Určitě se těšil, že ještě mrkne na Seana, než půjde do postýlky, dá si ještě něco menšího k snědku, dvě deci, umyje se a půjde spát. Jenže venku u vchodu do domu na něj čekal nějakej magor a zastřelil ho. A to je prostě hrozný...



R.I.P., John Lennon.

Jak jsme slavili Mikuláše

Natřikrát:

1) Soukromá mikulášská besídka v práci. Moc povedené. Nejdřív byla pro děti výtvarka (razítka na tričko), pak se zpívaly koledy (to to Mikyho začalo fakt bavit) a před příchodem Mikuláše bylo ještě minidivadýlko, kde se každé z dětí "za oponou" převléklo za sv. Mikuláše. To bylo taky moc pěkné.
A tohle je naše trojice:



Miky při vstupu Mikuláše a spol začal volat. "Mami, foť to!" a během "procesu" pak pořád ukazoval na čertíka a smál se.
Miluáš čte vždycky z knihy hříchů, zde pro srovnání loňská a letošní kniha.

Loňská kniha, pozitiva a negativa :




A ta letošní:




Mikulášovi jsme společně zazpívali pana doktora Janouška a balíček byl náš.

2) Mikuláš přišel i v neděli na Habrovku.



3) Společná oslava Mikulášova svátku a svátku jeho sestřenice Barunky u babičky a dědečka, spojená s mikulášskou nadílkou. Oba dostali po jedné vláčkové dráze a byli šťastní. Mikuláše, anděla a čerta jsme šli okouknout před Fidlovačku. Krásně tam ze stánku voněl svařák a trdelník a z reproduktorů zněly Jingle Bells...

My own world

"I do feel that I´ve managed to make something I could maybe call my own world...over time...little by little. And when I´m inside it, to some extent, I feel kind of relieved.
But the very fact I felt I had to make such a world probably means that I´m a weak person, that I bruise easily, don´t you think? And in the eyes of society at large, the world of mine is a puny little thing. It´s like a cardboard house: a puff of wind might carry it off somewhere.
Haruki Murakami: After Dark

Monet - Warhol

Po vláčcích jsem poslala chlapce domů spát a vydala jsem se na výstavu Monet Warhol, která je k vidění ve Veletržním paláci.
Byla jsem opravdu hodně unavená a po prohlédnutí pár obrazů a přečtení popisků jsem usoudila, že takhle to dál nepůjde. Měla jsem štěstí, že výstavou právě procházela komentovaná prohlídka, tak jsem se přidala a udělala jsem dobře. Ten kluk, co nás provázel byl fakt výbornej, moc zajímavě hovořil o dílech i umělcích. Sice jsem se párkrát musela opřít o zeď, abych únavou neomdlela, ale vydržela jsem. Tomu se říká trpět za umění.
Obrazy vnímám podobně jako Murakami popisuje hudbu (viz příspěvek Berlin for a night). Vnímám je tady a teď, nechám je na sebe působit a stane se, že bych si chtěla to, co při prohlížení prožívám, udržet na věky. Proto jsem na výstavách často k vidění s bločkem, kam si zapisuju názvy obrazů, abych na ně nikdy nezapomněla:-)
Teď už si to teda spíš ťukám do mobilu, takže po téhle výstavě tam mám (posilněna výkladem) zhruba tóto:

- Alex Katz: Katz obdivoval egyptské umění, tváře na jeho obrazech vypadají jako sfingy, jsou věčné.



-kinetické umění

-Sol LeWitt - hýbající se obrazy

- Longo - portréty dětí uhlem

- Arnulf Reiner - útok barvou

- G.Richter: Letní den

- Warhol: Elektrické křeslo

- Yves Klein- živé štětce

- Francis Bacon - zajímavý, divoký život

- Lucio Fontana: Očekávání

- Magritte: Zakletá krajina

- Bonnard: Šedý akt z profilu



A cože je ten úplně první obrázek? Běžte se podívat na výstavu (jestli můžete) a dozvíte se to. Jestli nemůžete, tak to radši ani nechtějte vědět.

A co vlaky? Mají si kde hrát?

Mají, ve Výtopně na Václavském náměstí.

Takhle přivezla mašinka Mikymu džus



a takhle pak zase odjela.



A mně, prosím, kupte na hraní "Továrníka":-)

Nastal advent

A my jsme si mohli letos zapálit první svíčku na mnou vyrobeném adventním věnci.



A Miky si může popíjet z nového hrníčku s kočičkama, zakoupeného dnes za 5Kč na adventním bazárku na Habrovce.



Fotky pouze z mobilu, bo se mi vybily baterky na foťáku. Sobota byla nabitá, ale to až jindy, pořád ještě musím dohánět spánkový dluh z Berlína.

Berlin for a night

A pak se rozsvítili panáčci ze semaforu



a tyhle krásný lampičky, který chci mít doma



a taky ta slavná věž.



Ještě jsme si v podzemce na Alexandrplatz dali currywurst a fish and chips, abysme na koncertě neomdleli, a skočili jsme na metro a frčeli směr Velodrom, kde se koncert konal.



Na stanici S-Bahnu mě u stánku zaujal tenhle stoleček se vším, co je potřeba k dobré kávě:-)



U Velodromu jsme trošku bloudili, pomoc jsme našli v Burger Kingu - tatínek jel na koncert se synem a jeho kamarády, tak nám nabídli, že můžeme jít s nimi. Tohle byl docela častý úkaz ve frontě před vpuštěním do haly - rodiče s dětmi pěkně pospolu.
Hudba Gorillaz prostě nezná hranic:-)
Gorily vpustily dav, našli jsme si pěkné místečko docela blízko u pódia a zhruba tak za hodinku se to rozjelo.
Dvě předkapely: první Little Dragon (jejich zpěvačka Yukimi Nagano zpívá ve dvou písničkách Gorillaz) byli naprosto úžasní. Jejich album bych ráda našla pod stromečkem.
Druzí DeLaSoul(pro Gorillaz občas rapují)nás sice naučili jak hrozit na hip hop, ale po dvou písničkách už mi lezli fakt na nervy.

A pak konečně: Ladies and gentlemen, welcome to the world of the Plastic Beach!



No co vám mám povídat-nářez! Nevěděla jsem, co dělat, tak moc super to bylo! Tak jsem skákala, řvala, ječela....trans:-)

Murakami v Afterdarku píše:

"What do you mean´playing creatively´? Can you give me a concrete example?"
"Hmm, let´s see...You send the music deep enough into your heart so that it makes your body undergo a kind of a physical shift, and simultaneously the listener´s body also undergoes the same kind of physical shift. It´s giving birth to that kind of shared state. Probably."

Right on, Haruki.

Tohle je jedno z vrcholných míst koncertu:



Děkuji těm, co koncert nahrávali a podělili se na You Tube za to, že i já se takhle můžu podělit.

No jsem ráda, že jsme jeli. Budu z toho ještě dlouho čerpat:-)

Po koncertě nás ale čekala drsňácka noc v ulicích Berlína. Nádraží bylo poměrně nevlídné a nic tam ani nebylo otevřené, tak jsme se vydali zpět do centra. Tady na nás trošku čekala zrada, ulice byly liduprázdné, vše zavřené. Už jsme skoro propadali panice, naštěstí nám pak nějací kluci poradili, kde se nachází ulice s bary. Nakonec jsme tam ani nedorazili, neboť jsme si místo s teplým té našli v nonstop McDonaldovi. No seděli jsme tam fakt dlouho.
Tady je to vidět, že už jsem hodně unavená:-)



Murakami nám to stopoval:



Tohle je Braniborská brána asi v pět ráno, to už jsme šli na vlak.



Na nádraží jsem se ještě zahřála prohlížením genderově vyvážených knížek pro děti (tatínek přebaluje, dva tatínci v družném hovoru na lavičce na dětském hřišti - no super!)

A pak už přes hory doly zpátky do Prahy, do Podolí, za Mikym...no a teď čteme o gorile.

Berlin for a day

Lístky na Gorillaz už jsme s bráchou měli od července, těšili jsme se už od Náchoda a konečně nastal ten den...

Vyráželi jsme hodně brzo ráno z prázdného hlavního nádraží.

Cesta byla nádherná, Děčín, pak Drážďany a pak Berlín trochu zahalený mlhou.

Tohle je budova jejich hlavního nádraží. Vlaky tam jezdí v podstatě furt, Miky by byl nadšený.



Ještě jeden pohled i s řekou Spree neboli Sprévou.



Reichstag/Bundestag na nás čekal hned za rohem.



Braniborská brána taky. Vždycky jsem si ji představovala o něco větší:-)



Dva záběry z Památníku holocaustu. Tady mě zase překvapilo, jak moc u silnice je, ale na důstojnosti mu neubírá.




Á, tady je máme, kohouty....



Následuje Postupimské náměstí s kousky Zdi. Tenhle oficír prodával razítka na památku.









Tohle jsou kola k zapůjčení. Častým úkazem jsou v Berlíně kola s dětskou sedačkou. Tak moc ráda bych v Praze jen tak naskočila na kolo a jela se s Mikym projet, ale bojím se. Berlín se zdá být k cyklistům přívětivější.



Berlínské "Arkády". Byla neděle a všechny obchody byly zavřené. Otevřené tu byly jen restaurace a kavárny, což mi přišlo velice příjemné, lidi si můžou zajít na oběd nebo na kafe, ale je tam takový příjemný nedělní klid, z obchodů neřve hudba.



Knihkupectví ve filmovém muzeu.

Clint Eastwood: The rhytm - you have it or you don´t that´s a policy.

Kopule Sony Centra, tam někde se předávají berlínští Medvědi.



Cestou na kafe.





Tvrdě odchozené kafe v síti kaváren Einstein.



Gerndarmenmarkt s Deutscher Dom a Francoesischer Dom. Náměstí už se připravovalo na vánoční trhy. V Deutscher Dom jsme si na chvíli sedli a koukali na schodiště.



Na Unter den Linden neboli Pod Lipami. Už je vidět kopule Dómu i televizní věž.



Před Humboldtovou univerzitou



jsem Mikymu koupila tuhle knížku.



Jak stylové, že?

Tady je Dóm v nádherném soumrakovém světle. TV věž za ním pěkně čouhá, ale než k ní dojdeme, bude už tma.






TO BE CONTINUED...