U nás vše při starém

Aspoň to tedy vyplynulo z dotazníkového šetření provedeného u příležitosti Mikulášových šestých narozenin. Posuďte sami:

Jméno: Mikuláš
Věk: 6 let

Co rád děláš, Miky? 
Rád si prohlížím knížky o vlacích.

Čím bys chtěl být, až vyrosteš?
Chtěl bych být strojvedoucím.

Jaké je tvoje oblíbené jídlo?
Kaše s rybíma prstama.

Co ti jde fakt dobře?
Umím rychle běhat.

Co tě dokáže rozesmát?
Vlaky.(tady jsem trošku doufala, že řekne máma, neboť mi onehdá řekl, že jsem vtipná ženská)

Jakou část dne máš nejradši?
Noc.

Je něco, čeho se bojíš?
Jenom světel vlaků.

Kdo je tvůj nejlepší kamarád?
Dominik. (míněn bratr)

Co by ses chtěl naučit?
Jména vlaků japonsky.

Kam rád jezdíš?
Praha-Krč.

Jaká je tvá oblíbená knížka?
Pohádky pana přednosty.

Kdyby se ti mohlo splnit jedno přání, co by to bylo?
Jízdní řád a všechny čísla časopisu Dráha.

Tak vše nej, Miky!

Everyday Robots

Tak se jmenuje první sólová deska Damona Albarna, frontmana Blur, tvůrce Gorillaz, TGTBATQ a mnoha dalších projektů. Tohle je první singl:

We are everyday robots on our phones,
In the process of getting home.
Looking like standing stones,
Out there on our own.

We're everyday robots in control,
In the process of being sold.
Driving in adjacent cars,
'Til we press 'restart.'

(They didn't know where it was going on, but they knew what it was, wasn't it?)

Everyday robots just touch thumbs.
Swimin' in lingo, they become,
Stricken in a state of sleep.
One more vacant seat.

For everyday robots getting old,
When our lips are cold.
Looking like standing stones,
Out there on our own.

A tady se můžete podívat na vynikající, dosti intimnní krátký dokument, kde Damon mluví o svém dětství, mládí, dospívání, inspiraci, obavách.

Poslední červnový den vystoupí Damon v berlínském kulturáku Astra. Lístek už mám:-)

Ještě jednou do Londýna

Onehdá  jsem tu psala o naší zamilované knížce To je Londýn od Miroslava Šaška. Podobný Londýn (jen o trochu mladší) si teď můžete do 11.4. prohlédnout v pražské Leica Gallery na černobílých fotografiích Miloně Novotného. Takže toto je pán z Billingsgateského rybího trhu s kloboukem na nošení ryb tak, jak ho viděl M. Šašek:

A takto ho zachytil M.Novotný:

Dobré, že? Na fotografiích lidé z dávných dob. Přitom to ale zas až tak dávno nebylo.....

Dominik, 2 roky.

Sama v Brně

Vždycky v lednu to na mě sedne, novoroční deprese, zimní únava a musím vypadnout, dát si voraz. Loni jsem to vyřešila posezením ve Šlágru s dlouholetou kamarádkou, která se náhodou vyskytovala v Praze a ten samý den odpoledne návštěvou výstav Františka Kupky a Františka Drtikola s kamarádem (méně dlouholetým). Letos jsem svůj požadavek rozšířila na to, že chci být úplně sama a úplně jinde než v Praze. Tak jsem si k narozeninám nadělila jednodenní výlet do Brna, města mně snad nejmilejšímu. Už jenom pro tu cestu vlakem:-) V Brně jsem posnídala tohle kokíno v kavárně Tungsram Chodíme sem vždycky v létě s Petrou, bylo to trošku zvláštní sedět tam bez ní a ještě k tomu v mrazivém sobotním dni, kdy ulice zely prázdnotou, naštěstí jsem ale měla bohatý program, takže na smutnění nebylo moc času.

Ve vlaku jsem si v Lidovkách přečetla Chuchmovu recenzi na výstavu díla Vlasty Vostřebalové Fischerové v Pražákově paláci, zaujalo mě to, a tak jsem se po mírném shoppingu vydala právě tam.
  

Strávila jsem tam dlouhou dobu (však jsem za to taky byla dozorem pochválena), bavilo mě seznamovat se s autorčiným životním příběhem, s jejími názory, přemýšlet o ní, jak jí bylo...Malovala lidi na okraji
společnosti, ženy, děti, krajiny, výjevy ze snů i z filmů.   

 

Před dalším bodem programu jsem se posilnila tradiční minestrone ve Spolku a pak jsem nasedla na šalinu směr Krpole, kde ve Fait Gallery probíhá až do půlky března výstava Petra Nikla Lidé z Manhattanu. Tenhle obličej na vás vykoukne při vstupu do výstavního prostoru.

 Koukáte na něj z balkónku jako z vyhlídkové terasy mrakodrapu a pak sestoupíte dolů a procházíte se

mezi newyorskými postavičkami až se s některými setkáte opravdu tváří v tvář. Kdopak/copak je asi tohle?

 

Šalina mě pak zavezla žpět do centra, kde jsem koupila Dominikovi dárek k blížícím se narozeninám, a pak jsem do sebe ještě stihla hodit dva punče v čokoládovně Minach (tuším, že bývalá kavárna Alfa), abych se tak dostatečně připravila na cestu zpět. Vlak měl zpoždění, takže jsem si nakonec  užila i atmosféry brněnského nádraží.
Bylo to krásné, Brno, díky za azyl a brzo snad na vi!

Šaškovy bedekry

To je Paříž a To je Londýn od Miroslava Šaška. Reedice Šaškových knih z konce 50.let z nakladatelství Baobab. U nás byly v lednu absolutním hitem, nečetli jsme nic jiného. Vždycky jeden večer na dobrou noc Londýn, druhý večer Paříž. A tak pořád dokola, furt pryč, nemohli jsme se nabažit.
V každé knížce je něco z historie i něco z běžného života. Samozřejmě se toho během těch let spoustu změnilo, ale všechny změny jsou na konci knihy uvedeny v poznámkách. Na tom Miky trval, že musím číst i ty poznámky. I Dominik už za mnou každý večer chodil buď s dílem Pa nebo Lo. Když jsem četla o Bank of England, Miky se smál a říkal, že to slovíčko se mu líbí úplně nejvíc, ať to přečtu ještě jednou.
Z každé knihy vybírám tři ilustrace jen tak na ukázku, krásné jsou všechny. Znovu jsem si u nich uvědomila, že byť bych většinu těch míst mohla vygooglit a dětem je ukázat (ano, tak takhle vypadá Big Ben a takhle Vítězný oblouk), je moc dobře, že tu jsou i tyhle dvě nádherné knížky, které dají nejprve rozehrát jejich fantazii.

Tak tedy Paříž:

Domovnice

Bistro, moje oblíbená

       

 

Malíři z Montmartru

A Londýn:

Tea time

Metro milujem

Pohled na Fleet Street z double-deckeru

Baobab teď chystá k vydání To je New York, tak to už se moc těšíme.

Za vlaky do Pardubic

O víkendu 18. - 19. ledna se na pardubickém zámku konala výstava Království mašinek - vystavovaly se modely vlaků a železnic. Ne úplně nejhorší způsob, jak strávit lednovou neděli. Vzali jsme s sebou i sestřenici Barunku s maminkou, aby nám nebylo smutno.
Do Pardubic jsme dojeli RegioJetem, vlakovou variací na všem dobře známý žlutý autobus od Student Agency. Takže káva, džus, noviny...Až ve vlaku jsme se dozvěděli, že je dokonce možné rezervovat si dětské kupé, tzn. kupé s dětským koutkem, ale paní, co s námi cestovala měla sama tři děti, takže byla naštěstí celkem tolerantní a její laptop taky všechno přežil.

V Pardubicích jsem byla naposledy asi když jsem tam přesedala cestou na nějaký dávný vandr. 

Je to pěkné město, v neděli byly ulice klidné, takže jsme se cestou na zámek příjemně prošli.

 

Kluci byli z vláčků samozřejmě nadšení, Miky je celkem mazák, v Království železnic na Smíchově už byl několikrát, ale Dominik byl jak u vytržení. Myslím, že slovo vlak řekne možná častěji než máma nabo táta.

 

Jednu část výstavy zaplnily i historické hračky, to bylo spíš zase něco pro mě.

 

   

Tenhle dobře rozjetý výlet nám ale mírně pokazil zážitek z pizzerie na náměstí, jméno už bohužel nevím. Čekání na jídlo skoro hodinu (bez jakékoliv omluvy personálu), jídlo nic moc, a jak už jsme čekali tak strašlive dlouho, pro děti to začlo být neúnosné a Miky pak při odchodu svrhnul omylem pivo na jednu ženu, která to bohužel moc sportovně nevzala, naštěstí to všechno přežil aspoň její mobil. Museli jsme tenhle gastro zážitek vydýchat procházkou kolem Labe. Kávu jsme si dali v Costě na nádraží. RegioJet už byl plný, takže do Prahy jsme cestovali écéčkem narvaným k prasknutí. To jsou ty nedělní návraty!