Naposledy jsem byla v kině na filmu Control. Byli jsme na něm s Ondrou ve Světozoru asi měsíc a půl předtím než se narodil Mikuláš.Docela intenzivně jsem pak na Iana Curtise myslela. V létě mi Marcela přivezla ze Skotska knížku, kterou o Curtisovi napsala jeho žena Deborah. Knížka je stejně depresivní jako film, osobnost Iana Curtise mě tam však moc nepřesvědčila.
Včera jsem byla v kině poprvé po celé té dlouhé době. V pomaturitním studiu máme jarní prázdniny, čekala mě tedy jenom odpo hodina v ČSOB, tak jsem se rozhodla udělat si pěkné dopoledne. V Palace Cinemas na Andělu hráli od 11:45 Kawasakiho růži.
Hřebejka jsem nikdy nemusela a filmy, které od něho znám jsou mi spíš protivné. Schematičností postav, hláškami...Tohle je jeho první film, který mě dostal. Není dokonalý, ale má smysl, je to správný krok na cestě k zamyšlení se nad naší minulostí. Mě k zamyšlení dovedl. Herecké výkony velice dobré, někdy až strhující (Dana Kolářová a Lenka Vlasáková -scéna v lese).



Pak jsem měla ještě čas, tak jsem skočila do knihkupectví koupit Mikuláškovi tuhle knížku. Jsem posedlá nakupováním knížek do zásoby. Pak už třeba nebudou. Tak nezbývá než jen doufat, že Miky bude jako ten Gaston a taky se bude pořád ptát.

Ušní patálie nadále pokračují, Mikymu dnes už podruhé píchali obě uši. Je to hrdina. Plakal moc, ale stejně je to hrdina.

Včera se konečně vyjasnila příčina Mikyho horeček - oboustranný zánět středního ucha, píchali mu obě ouška, bere antibiotika a vypadá to, že mu jdou k duhu. Zánět středního ucha byl rozhodně lepší varianta než zánět ledvin, kterým nám hrozili. Však jsme taky na odpolední vyšetření do Krče dorazili sbalení kvůli případné hospitalizaci (já s očima od pláče).
Dneska večer jsem se nás snažila vyfotit, abych zachytila moje nové hérdú:


Né, nesnažím se vypadat punkově, jenom říkám sýýýýýýýr.

Po sedmé hodině večerní město ještě pořád žije. Svítí lampy, neony, jezdí tramvaje. Ve městě jsou second-handy s cool tričky bratru za stovku. Obchody, kde se dají koupit filmy. Jsou tam otevřené bary, kde se pije víno a dívá se na TV stanici s hudbou 80.let. Jsou tam divadla a v nich se hrajou hry. Je tam Divadlo v Dlouhé a v něm se hraje U Hilterů v kuchyni



A tam jsme, já a Ondra, šli. Představení se mi tu více, tu méně líbilo. Myšlenka i zpracování skvělé, jen toho humoru tam někdy bylo na můj vkus až moc. Některé vtípky ve mně, na rozdíl od části publika, salvy smíchu prostě nevyvolaly. Bylo tam ale i dost scén, které mě vedly k zamyšlení a k představování si, jaké to ty osobnosti dějin, které braly ohledy akorát tak na sebe, vlastně mohly být.
Mikuláše bohužel zase sužují teploty, takže ke konci představení už mi bylo úzko, chtěla jsem být u něho, ujistit se, že je v pořádku.
Lístky na představení nám zakoupil táta, jeho recenzi si lze přečíst zde.
P.S. A to kafe v KFC mělo taky svoje kouzlo. Když jsme vystupovali na Ryšánce z autobusu, řekla jsem Ondrovi: "Mám pocit, jakobysme teď měli jít druhým směrem, Za Pruhy 10."

Kavárna, kde jsem si dneska dala kafe za tisícovku. Možná to bylo tím, že naproti u stolku seděl básník Pavel Zajíček, že jsem se nesoustředila, když mi slečna servírka vracela peníze.
A taky tím, že jsem vůbec u sebe měla tolik peněz, vybrala jsem si je, protože jsem netušila, kolik by tak asi mohla stát zubní plomba. Aspoň že zubař se mi pak věnoval s takovou profesionální péčí, jako ještě nikdo předtím.
Když jsme pak přišli domů, Mikymu snad během ani ne hodiny vyskočila teplota na 39 a něco - snad to bude zítra dobrý.
Náš krásný chlapeček.

Dva dárky od mámy, které v poslední době výrazně zlepšily kvalitu našeho života:


neboli stop plesnivému pečivu,


neboli konzumace másla nabyla nových a netušených kvalit.

A aby to dnes nebylo moc praktické, tuhle krásu jsem vyčmuchala na jednom blogu:

Známá hra: zavři oči nahmátni knihu
Otevři ji otevři oči
A je tam odpověď
To není náhoda A neznamená to nic
Všechno je odpověď
Na niž je těžké najít otázku

Ivan Wernisch, 1975

Spousta lidí se domnívá, že děti jsou otevřené, že pravda o nejniternější podstatě jejich bytosti z nich jen crčí. To není pravda. Nikdo není utajenější než děti a nikdo to nemá zapotřebí víc než ony. Je to odpověď světu, který za nimi pořád chodí s otvírákem, aby se podíval, co v nich je, a jestli by se to nemělo vyměnit za nějakou obyčejnější konzervu.
(Peter Hoeg: Cit slečny Smilly pro sníh)