Speyer alias Špýr

Dětské muzeum ve Frankfurtu se doporučuje až od šesti let, takže to si ještě budeme muset počkat, a tak nás Martin vyvezl autem do Speyeru, do technického muzea. Jezdívá ho navštěvovat sestra s dětmi, takže se v těhle místech vyzná. Cestou jsme zastavili na místě s výhledem na letadla přistávající na a vzlétající z frankfurtského letiště. Já jsem teda musela zůstat s Dominikem v autě, spal a nechtěli jsme ho budit. Určitě bych si poplakala, kdybych to viděla:-) Ve Frankfurtu na letišti jsem kdysi strávila celý den, noc a ještě skoro půl dalšího dne. Nesehnaly jsme ten rok navazující let do USA, takže jsme nejdřív jely autobusem do Frankfurtu a tam čekaly a čekaly a čekaly. Usadily jsme se v příletové hale, pozorovaly lidi a hádaly odkud se vracejí a kdo je to asi vítá. Při cestě nazpět jsme zase vystoupily z letadla téměř bez (ještě možná) marky v kapse, z toho, co jsme vydolovaly z kapes, jsme si koupily nějaký obložený chleba, ten jsme si rozpůlily a valily na bus do Prahy. Jó, to byly časy... Ve Speyeru jsme si nejdřív zašli na oběd, do té modré budovy vpravo.

Já jsem si dala výborné gnocchi s rajčatovou omáčkou (bylo to tak dobré, že jsem si to s chutí zopakovala k večeři u Martina doma) a radlera. Ve Speyeru je hlavně úžasně katedrála (vedla tudy svatojakubská pouť do Santiaga). Hlavně vnitřek je velkolepý, bohužel jsem ho nezachytila na fotoaparát.

Nebe nad Speyerem.

V technickém muzeu jsme se tak nějak prostřídali. Nejdřív šel Ondra s Mikym do muzea, já zůstala s Domíkem a Martinem (který už to několikrát viděl) v muzejní restauraci. Mikyho prý nejvíc zaujaly modely železnice. V muzeu lze vidět různé dopravní prostředky - obří letadla, ponorky atp. Do letedla se ale Mikymu nechtělo, snad se bál, že by s nimi mohlo vzlétnout.

Já a Miky jsme pak spolu šli na 3D představení o dobývání Měsíce, bylo to velkolepé, chvíli jsem se bála i já:-) Ve filmu odpovídají děti na otázku čím by chtěly být. Jedna holčička se touží stát kosmonautkou a my ji v závěru opravdu vidíme pochodovat po Měsíci. Takže nic není nemožné, natož pro ženy! Ou jé!

Den předtím jsem v knihkupectví koupila na cestu zpět knížku se samolepkami, téma povolání, opět čím si přejí děti být.Takže tohle nás nemohlo vyvést z míry. Samolepkami Miky žil celé dva dny.

Pak jsme se ještě prošli večerním městem, ale už bylo celkem pozdě, tak jsme sedli do auta a jeli zpět do Frankfurtu. Pršelo a zpíval Miro Žbiro. Miky usnul už v autě, takže jsme ho jen spícího přenesli do postele, Dominikovi taky usínání netrvalo dlouho. Dali jsme si večeři a udělali si svařáka do tradičních vánočních hrnků, v kterých ho rozlévají na frankfurtských trzích.

V TV zrovna běžel nedělní diskusní pořad, tentokrát byli hlavními diskutujícími nevyléčitelně nemocní lidé, dále taky třeba evangelická farářka. Téma nebylo veselé, ale zajímavé a myslím, že je moc důležité takto o něm hovořit. Byl to takový trošku zvláštní konec našeho výletu. Ráno už jenom mezi spěchajícími pracujícími spěchat na vlak a stejnou cestou domů. Snažím se teď ve volných chvílích číst korespondenci mezi Werichem a Voskovcem, divadelní představení v TV mi bohužel uniklo... Werich píše Voskovcovi na lístek z Vídně tóto: Je to věc duševní hygieny čtyři dny šlapat po dlažbě jiné než naší. Nedělám tu nic. Usmyslil jsem si, že budu dělat a chovat se čistě, jak můj whim (rozmar) si bude žádat. A tak spím, chodím, jím, koukám a jsem. Jsem-a to je hlavní- jsem JINDE. I dva dny někdy postačí.