Už se to blíží

Krásné Vánoce vám všem!

Ilustrace Dubravky Kolanovič jsou z knížky Dárek pro Ježíška od Stjepana Lice, kterou právě čteme. Všechny jsou moc pěkné, tyhle dvě mě ale zrovna dneska oslovily nejvíc.

Kniha roku

Knihou roku 2012 se v anketě Lidových novin stala kniha Jako bychom dnes zemřít měli od básníka Miloše Doležala.

Doležal se v knize zabývá osudem Josefa Toufara, kněze umučeného v souvislosti s tzv. číhošťským zázrakem. Právě jsem v pořadu ČT24 zhlédla velice zajímavý a silný rozhovor s autorem, vřele doporučuji.
http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10095690193-pred-pulnoci/

Knihu snad najdu pod stromečkem.

Minulý týden jsme pekli

Moje máma je už v důchodu, a tak nás občas přijede na pár dní navštívit, což je fajn, navíc to můžu využít k různému zařizování, kdy nemusím kluky tahat s sebou nebo si můžu vzít nějaký supl nebo inenzivku navíc. Tentokrát jsem to využila k napečení cukroví na Mikulášovu školkovou besídku. Pekli jsme linecký a vyloženě se nám to povedlo.

Pekli jsme podle receptu z nového dětského časopisu Hrana, který (ten recept) našel Miky ráno v adventním kalendáři spolu s několika vykrajovátkami. HRANA znamená jako hra na něco, takže už byla čísla o Indiánech, hasičích nebo taky o vílách a skřítcích. Je to časopis celkem originální, s pěknými ilustracemi, zajímavými, neotřelými aktivitami, vždycky je tam něco na vystřihnutí, tip na vyrábění, něco k přečtení (minule byla Pošťácká povídka od Čapka, teď básničky od Hrubína). Co hodně oceňuju je to, že časopis je víceméně prost reklam (kromě těch na knihy, což mi nevadí). Třeba ve Sluníčku se mi zdá, že je jich až moc, vyloženě mě štve skrytá reklama na Kostíky a podobné věci. I když proti Sluníčku jinak nic, kupuju ho a vždycky ho projedeme úplně celé. Prosincovou HRANU jsem do adventního pytlíčku využila vícekrát, mimo jiné i na tuto pop-artovou aktivitu: pomocí čistítka na uši a tempery dokreslit do obrázku sníh. Mikyho to vážně vzalo a obrázek nám teď visí v kuchyni, dokud nenastane čas na nový kalendář.

A co jinak? Byli jsme u kamaráda na adventním večírku a kolaudaci zároveň, chodíme na vánoční trhy na párek v rohlíku, dárky ještě nemám, tak jako každý rok. V pátek dorazí brácha na návštěvu, tak něco nakoupíme spolu, a budu se moc těšit na sobotu:-)

Mikuláš

Měli jsme na minulý týden naplánováno několik akcí k Mikulášovi, různé drobné nemoci ale vše změnily a ta pravá mikulášská byla jen jedna, u mě v práci, kde si besídku už pravidelně pár let s kolegyněmi připravujeme. A já si tak říkám- dobře, že tak, však už by jsme se pak ze všech těch Mikulášů zmikulášovatěli. Nemocný byl Dominik, tak zůstal doma s Ondrou, já a Miky jsme se vydali sami. Výtvarku už jsme nestihli, hudebky jen část. Miky má koledy hrozně rád, takže se hned zapojil.

Celá mikulášská sestava se letos moc povedla, anděl Petra byl moc vtipná, Mikuláš měl chic kaboš

čerti (náš pan šeditel se synem) vypadali jako Slash z Guns N´Roses.

Náš Mikuláš sice dostal sprda za pár věcí, ale hlavně ho chválili, protože je to prostě hodný kluk:-)Nadílka byla bohatá, a tak už máme např.na příští rok od šikovné Katky adventní punčochu. Čokoláda byla zastoupena pouze jedním Kinder vajcem, asi ve všech rodinách bývá zajištěna z jiných zdrojů....My ji tu letos máme vážně tuny, ach jo,... Vánoční večírek pro dospělé mi byl odepřen, ale v sobotu už byl Nik bez teplot, a tak jsem si to aspoň částečně vynahradila u kamarádky na její narozeninové ´girls only´oslavě.

Co jsem fotila v listopadu

Advent so far

Roztomilé to tu máme. Adventní věnec jsme s Mikym vyrobili na workshopu v Mamacoffee ve Vodičkově.

Samotné věnce už byly připravené, na nás zbylo jen zdobení, takže Miky vybíral, já lepila.Moc se mi ten náš věnec líbí, fakt. Dominik byl na procházce s tatínkem, takže jsme nikam nespěchali a dali jsme si ješě mošt a bábovku (Miky) a svařák (já).

Cestou domů jsme se ještě stavili u sv. Ignáce, trošku to teď zanedbáváme, tak jsem chtěla aspoň na chvíli, odpočinout si... Nad věncem na kuchyňském stole nám visí plakát s Betlémem, zakoupený na Fleru, od autorky tohoto blogu.

Babička klukům připravila klasický ladovský Betlém, vystřihla ho a inštalovala do police, když ho Miky ráno objevil, byl z toho v šoku a málem začal koktat, nenechal si vysvětlit, jak se tam ten Betlém doopravdy vzal... Do adventního kalendáře nám každý den naděluje andělíček, zatím tu byli čtyři.

Andělíčky vystřihuju z knížky Andělé na vánoční pouti, kterou jsem zakoupila opravdu strašně dávno, když jsem ještě neměla děti, na Knižním veletrhu v Havlíčkově Brodě. Jak jsem tak koukala po různých e-shopech, je už bohužel asi rozebraná, ale nedívala jsem se samozřejmě všude. Andělíčky namalovala Lucie Dvořáková, text je od německé autorky Ingrid Biermann. O každém andílkovi je tam krátké povídání proč byl poslán na zem, jaký je tu jeho úkol. Do adventních pytlíčků dám občas i čokoládu nebo nějaký mls (nejsem žádný fundament), ale vždycky tam je nějaký úkol, třeba vystřižený ze starého Sluníčka. Kdybyste náhodou chtěli adventní kalendář vyplnit v podobném duchu, úžasný seznam nápadů najdete tuná. Přeju vám krásný adventní čas!

Speyer alias Špýr

Dětské muzeum ve Frankfurtu se doporučuje až od šesti let, takže to si ještě budeme muset počkat, a tak nás Martin vyvezl autem do Speyeru, do technického muzea. Jezdívá ho navštěvovat sestra s dětmi, takže se v těhle místech vyzná. Cestou jsme zastavili na místě s výhledem na letadla přistávající na a vzlétající z frankfurtského letiště. Já jsem teda musela zůstat s Dominikem v autě, spal a nechtěli jsme ho budit. Určitě bych si poplakala, kdybych to viděla:-) Ve Frankfurtu na letišti jsem kdysi strávila celý den, noc a ještě skoro půl dalšího dne. Nesehnaly jsme ten rok navazující let do USA, takže jsme nejdřív jely autobusem do Frankfurtu a tam čekaly a čekaly a čekaly. Usadily jsme se v příletové hale, pozorovaly lidi a hádaly odkud se vracejí a kdo je to asi vítá. Při cestě nazpět jsme zase vystoupily z letadla téměř bez (ještě možná) marky v kapse, z toho, co jsme vydolovaly z kapes, jsme si koupily nějaký obložený chleba, ten jsme si rozpůlily a valily na bus do Prahy. Jó, to byly časy... Ve Speyeru jsme si nejdřív zašli na oběd, do té modré budovy vpravo.

Já jsem si dala výborné gnocchi s rajčatovou omáčkou (bylo to tak dobré, že jsem si to s chutí zopakovala k večeři u Martina doma) a radlera. Ve Speyeru je hlavně úžasně katedrála (vedla tudy svatojakubská pouť do Santiaga). Hlavně vnitřek je velkolepý, bohužel jsem ho nezachytila na fotoaparát.

Nebe nad Speyerem.

V technickém muzeu jsme se tak nějak prostřídali. Nejdřív šel Ondra s Mikym do muzea, já zůstala s Domíkem a Martinem (který už to několikrát viděl) v muzejní restauraci. Mikyho prý nejvíc zaujaly modely železnice. V muzeu lze vidět různé dopravní prostředky - obří letadla, ponorky atp. Do letedla se ale Mikymu nechtělo, snad se bál, že by s nimi mohlo vzlétnout.

Já a Miky jsme pak spolu šli na 3D představení o dobývání Měsíce, bylo to velkolepé, chvíli jsem se bála i já:-) Ve filmu odpovídají děti na otázku čím by chtěly být. Jedna holčička se touží stát kosmonautkou a my ji v závěru opravdu vidíme pochodovat po Měsíci. Takže nic není nemožné, natož pro ženy! Ou jé!

Den předtím jsem v knihkupectví koupila na cestu zpět knížku se samolepkami, téma povolání, opět čím si přejí děti být.Takže tohle nás nemohlo vyvést z míry. Samolepkami Miky žil celé dva dny.

Pak jsme se ještě prošli večerním městem, ale už bylo celkem pozdě, tak jsme sedli do auta a jeli zpět do Frankfurtu. Pršelo a zpíval Miro Žbiro. Miky usnul už v autě, takže jsme ho jen spícího přenesli do postele, Dominikovi taky usínání netrvalo dlouho. Dali jsme si večeři a udělali si svařáka do tradičních vánočních hrnků, v kterých ho rozlévají na frankfurtských trzích.

V TV zrovna běžel nedělní diskusní pořad, tentokrát byli hlavními diskutujícími nevyléčitelně nemocní lidé, dále taky třeba evangelická farářka. Téma nebylo veselé, ale zajímavé a myslím, že je moc důležité takto o něm hovořit. Byl to takový trošku zvláštní konec našeho výletu. Ráno už jenom mezi spěchajícími pracujícími spěchat na vlak a stejnou cestou domů. Snažím se teď ve volných chvílích číst korespondenci mezi Werichem a Voskovcem, divadelní představení v TV mi bohužel uniklo... Werich píše Voskovcovi na lístek z Vídně tóto: Je to věc duševní hygieny čtyři dny šlapat po dlažbě jiné než naší. Nedělám tu nic. Usmyslil jsem si, že budu dělat a chovat se čistě, jak můj whim (rozmar) si bude žádat. A tak spím, chodím, jím, koukám a jsem. Jsem-a to je hlavní- jsem JINDE. I dva dny někdy postačí.