Tak se jmenuje knížka, kterou teď s Mikulášem v čase vánočním čteme. Je o medvídkovi, co se ztratil v zasněženém lese, ale nakonec se štastně vrátil ke své Emě. Napsal ji Pierre Coran, ilustrovala Marie-José Sacré, vydalo nakladatelství Thovt. Pár ilustrací pro potěchu oka přikládám.
Knížka je to zřejmě původem švýcarská, takže ten mužíček vzadu je buď Monsieur Chalandé (jak tvrdí některé zdroje), ale klidně to taky může být Le petit Jésus, což samozřejmě pro nás je:-)
K Veronice Bednářové mám takový trošku osobní vztah. Několik let jsem učila anglicky její kamarádku. To, že jsou kamarádky, jsem se dozvěděla, když ji moje studentka jela navštívit do JAR, kde VB nějaký čas žila. O svém životě v JARu psávala i pravidelné články do Reflexu. A protože i já mám kamarádku v JARu, četla jsem ty články v Reflexu a myslela přitom na ni... Když mi potom studentka jednou vyprávěla, že byla kamarádce na křtu knihy, říkala jsem si, že si ji určitě někdy musím přečíst. Tak konečně jsem se k ní dostala a byla jsem nadšená. Byla jsem dojatá, když jsem si vybavovala věci, které už jsem dávno zapomněla a potěšena, jak moc podobně jsem Ameriku vnímala i já. Tak zase jenom pár střípků, aby to úplně nezapadlo: -o tom, jak se dostala do Států přes Fulbrightovu nadaci -jak byla na praxi na střední škole a že ta se v Americe až zas tak neřeší, klíčové je univerzitní vzdělání "V prosinci, když vytrvale sněžilo, zrušila se kvůli kalamitě výuka v celém státě New York. Miniaturní uhelné prázdniny vyhlásili rozhlasem a Mistru Wongovi bylo jasné, že jeho svěřenci buď anglické rádio vůbec neposlouchají, nebo mu ještě nerozumějí. Toho dne přišel do školy jako jediný z pedagogů - trpělivě stál před vchodem do školy a všechny, kteří toho dne přišli, posílal domů. Předtím však zavolal do práce rodičům, aby o děcku věděli. Mistr Wong je jediný, komu tady jde opravdu o studenty." - o Dakotě, před kterou zastřelili Johna Lennona. Když jsem byla naposledy v NYC, chodili jsme vždycky večer kolem zpátky do hostelu a stavovali se "u Johna". - o vystoupení petrohradského Malého divadla s kusem Bratři a sestry - o metru
- hodně zajímavostí ze Silicon Valley, třeba jak vynalezli počítačovou myš nebo pastu, co sama stojí - o Microsoft domu budoucnosti (tak tady jsem se trošku ztrácela) - o Hollywoodu, jak se z písmen velikosti věžáku dřív vrhali sebevrazi - pak o 11.9., to mi běhal mráz po zádech, jak večer seděla na schodech před domem a věděla, že kousek od ní je obrovská černá díra "Dívám se na ty kluky a holky v teplákách a teniskách a říkám si, jaká je ta Amerika vlastně chudák. Pořád někomu pomáhá. Marshallův plán, zemětřesení tamhle, povodeň tamhle, pomozte celému světu, vždyť na to máte...A nakonec na ně všichni nadáváme, že jenom sedí u televize, tlusťoši, a jedí hamburgry". - o tom, jak to Ameriku změnilo - o Arlingtonském hřbitově (ten, který je vidět na konci Vlasů) - o show na Broadwayi - o Brooklynském mostě, jak když je v NYC vichřice, ocelovými lanky hlasitě profukuje vítr a jak musí parta z Horečky sobotní noci symbolicky tenhle most přejít, aby se dostala z chudšího Brooklynu na Manhattan - že Times Square se jmenuje podle listu New York Times a že moc nestojí za to čekat na něm na příchod Nového roku - o Karle Třískové a její práci v hotelu Bel-Air v LA -o Spillvillu, kde pobýval Antonín Dvořáak - o tom, jakou měli Američané zprvu nedůvěru k mobilním telefonům - o ultraordotoxních Židech - o sexuálním harašení - jedna z nejlepších kapitol, jednak o zdvořilosti některých lidí tam a nerudnosti některých lidí tady a taky o tom, že je škoda, že tady jsou pořád ženy a muži někdy jako dva znepřátelené tábory - a ještě o Central Parku a taky o tom, co by mělo vyrůst místo Dvojčat Text doprovázejí vynikající fotografie, převážně Jana Šibíka. Ale teď nechme taky něco říct nejslavnějšího Newyorčana
Ve čtvrtek jsem v rámci každoročního předvánočního promítání promítla děckám z pomaturitního film Rebel bez příčiny. Nejdřív jsem na tabuli nalepila toto foto
a zeptala se, jestli tuší, co by to mohlo být za herce. Tušila jsem, že asi tušit nebudou, ale jejich odpověď mě fakt docela pobavila. "Jó, to je ten Brandon z Beverly Hills!" "Nebo vlastně ne, to je Dylan z Beverly Hills!" Tak už jsem je dál netrápila, vysvětlila, kdo to teda je (James Dean, kdybyste nevěděli:-)) a promítla jim ještě pár fotek, aby viděly, jakej to byl fešák.
Docela jsem se bála, jak tenhle film z roku 1955 přijmou, ale myslím, že se jim snad i líbil. Za úkol měly zodpovědět pár otázek k zamyšlení, ale moc jich to nepřineslo, zkusím to z nich ještě nějak dostat. Uprosřed filmu je hádka mezi hlavní postavou Jimem Starkem a jeho rodiči, tak tu jsem jim připravila nejdřív jako gap-fill, zaměřený hlavně na jednoduché, ale velice užitečné fráze jako např. It doesn´t matter, I don´t care, Go ahead apod. Po vyplnění cvičení si scénku zkusily i přehrát. Na YouTube jsem tuhle část nenašla, ale našla jsem velice roztomilou věc, a to sice Jamese Deana, Nataliii Wood a Sala Minea, herce ve třech hlavních rolích při tzv. screen testu.
Je smutné, že všichni tři zemřeli tragicky a mladí. James Dean ve 24 letech při automobilové nehodě, Natalie Wood se utopila ve 43 letech a Sal Mineo byl ve 37 letech ubodán neznámým vrahem.
Myslela jsem, že by mohly být ve sv. Ludmile na Náměstí Míru už vystavené jesličky, ale kostel byl zavřený, jesličky budou opravdu vystavené až na Štědrý den. Mikuláše ale stejně nejvíc zaujali holoubci.
Tak jsme aspoň koupili svíčky a vystoupali ke kostelu,
z jahodového vánočního večírku, který se konal v Café Ideál. Jahoda měla krásnou vzpomínkovou prezentaci na rok 2010 (trošku mě to dojalo jako kdysi slide shows v Grand Lake Lodge)Pak byla tombola. Některé věci mi nápadně připomínaly věci, které jsme měli minulý týden v tombole v práci. Např.mnou věnovaný film Milk nebo flaška zelené - tu jsem si dneska odnesla a věnuju ji příští rok do tomboly v práci, asi to prostě takhle nějak po Praze koluje. Věci, které už nikdo nechce, chudinky. Taky jsem vyhrála vánoční ozdoby z Ikea, ty asi budu nosit jako náušnice:-)
Tohle krásné frisbee jsem vyměnila za kondicionér na vlasy. Vypila jsem dva svařáky a pošmákla si na mrkvovejch kuličkách s koprem. Dozvěděla jsem se ale taky, že Kačka, koordinátorka úterní Jahůdky bohužel končí, tak to je škoda, měla jsem ji ráda, tak i snad její nástupkyně bude stejně tak dobrá. Pak jsem se mrazivou Prahou vracela domů, chtěla jsem si vyfotit nějaká noční vánoční světýlka, ale byla taková kosa, že jsem se bála pohnout, takže z toho nebylo nic.
V pátek byla v práci Christmas party. Chytře zorganizovaná - od 4 do 6 měly prostor rodiče s dětmi. Krabice se starými klíčemi přilákala úplně všechny děti.
Taky se řádilo v domečku pod stolem, ale hlavně v úzké chodbičce, která spojuje jednotlivé místnosti našich HQ:-) Miky běhal jako zkušený člen dětské party.
No a zbytek večera už patřil pouze dospělým. Dorazili teda hlavně jen takové ty staré vojny, moc nových tváří se tam neukázalo, ale ani nám to moc nevadilo. Fota už jsou z "afterparty" v Jámě. Ta první zachycuje atmosféru opravdu věrně.
Toho dne se John Lennon vracel pozdě večer ze studia. Určitě se těšil, že ještě mrkne na Seana, než půjde do postýlky, dá si ještě něco menšího k snědku, dvě deci, umyje se a půjde spát. Jenže venku u vchodu do domu na něj čekal nějakej magor a zastřelil ho. A to je prostě hrozný...
1) Soukromá mikulášská besídka v práci. Moc povedené. Nejdřív byla pro děti výtvarka (razítka na tričko), pak se zpívaly koledy (to to Mikyho začalo fakt bavit) a před příchodem Mikuláše bylo ještě minidivadýlko, kde se každé z dětí "za oponou" převléklo za sv. Mikuláše. To bylo taky moc pěkné. A tohle je naše trojice:
Miky při vstupu Mikuláše a spol začal volat. "Mami, foť to!" a během "procesu" pak pořád ukazoval na čertíka a smál se. Miluáš čte vždycky z knihy hříchů, zde pro srovnání loňská a letošní kniha.
Loňská kniha, pozitiva a negativa :
A ta letošní:
Mikulášovi jsme společně zazpívali pana doktora Janouška a balíček byl náš.
2) Mikuláš přišel i v neděli na Habrovku.
3) Společná oslava Mikulášova svátku a svátku jeho sestřenice Barunky u babičky a dědečka, spojená s mikulášskou nadílkou. Oba dostali po jedné vláčkové dráze a byli šťastní. Mikuláše, anděla a čerta jsme šli okouknout před Fidlovačku. Krásně tam ze stánku voněl svařák a trdelník a z reproduktorů zněly Jingle Bells...
"I do feel that I´ve managed to make something I could maybe call my own world...over time...little by little. And when I´m inside it, to some extent, I feel kind of relieved. But the very fact I felt I had to make such a world probably means that I´m a weak person, that I bruise easily, don´t you think? And in the eyes of society at large, the world of mine is a puny little thing. It´s like a cardboard house: a puff of wind might carry it off somewhere. Haruki Murakami: After Dark
Po vláčcích jsem poslala chlapce domů spát a vydala jsem se na výstavu Monet Warhol, která je k vidění ve Veletržním paláci. Byla jsem opravdu hodně unavená a po prohlédnutí pár obrazů a přečtení popisků jsem usoudila, že takhle to dál nepůjde. Měla jsem štěstí, že výstavou právě procházela komentovaná prohlídka, tak jsem se přidala a udělala jsem dobře. Ten kluk, co nás provázel byl fakt výbornej, moc zajímavě hovořil o dílech i umělcích. Sice jsem se párkrát musela opřít o zeď, abych únavou neomdlela, ale vydržela jsem. Tomu se říká trpět za umění. Obrazy vnímám podobně jako Murakami popisuje hudbu (viz příspěvek Berlin for a night). Vnímám je tady a teď, nechám je na sebe působit a stane se, že bych si chtěla to, co při prohlížení prožívám, udržet na věky. Proto jsem na výstavách často k vidění s bločkem, kam si zapisuju názvy obrazů, abych na ně nikdy nezapomněla:-) Teď už si to teda spíš ťukám do mobilu, takže po téhle výstavě tam mám (posilněna výkladem) zhruba tóto:
- Alex Katz: Katz obdivoval egyptské umění, tváře na jeho obrazech vypadají jako sfingy, jsou věčné.
