Pěkné dopolední posezení s Katkou Mayer v Coffee Heaven. Ona je presne ten typ, co by s nami v Americe pil, kouril, tancoval a smal se az do rana. Skoda, to uz jsme nestihly.
Porad me berou ti Portishead. Taky premyslim, co pekneho dat na zed, aby byl nas byt jeste hezci a prijemnejsi a osobnejsi.
Jiskrovci dnes vecer nedorazili, Petr ma neco s okem, tak snad uz to brzy vyjde, nevideli jsme se snad rok.
Uz nespivame zima, zima tu je, ale prsi, prsi jen se leje.
Jak to udelat, abych si sem mohla zapisovat moudra slova z knih?

Návštěva Petry bylo přesně to, co jsem potřebovala - promluvit si a hlavně se zasmát s někým koho opravdu - dlouho a důvěrně - znám. Večery u absolventské sítě MU neměly chybu, ale smaozřejmě došlo i na vážnější témata. Jelo se v podstatě furt. Petra přijela se svým pětiletým synem Dádou - Mikulášovi se moc líbil - pozoroval ho při hře a taky zasvěceně poslouchal.

Byla sice pěkná kosa, ale stihli jsme toho celkem dost, včetně slavných pražských panoramat.

Ale to hlavní, ten pocit z blízkého člověka se stejně moc popsat nedá. Jsem tak vděčná za tyhle chvíle.

Tahle písnička od Portishead mi docela sedla do nálady po jejich odjezdu.

A Mikulášek už snídá, svačí, obědvá i večeří v židličce:

Tuto sobotu absolvoval Mikuláš svoji další výstavu, tentokrát premiérově v novém nosítku Beco Baby Carrier. Výstava se konala v Paláci Kinských na Staroměstském náměstí, vstup byl nečekaně zdarma, u příležitosti 213. založení Národní Galerie. Přesnou definici vystavované rakouské sbírky už nedám dohromady, jelikož jsem si nevzala letáček, jednalo se pravděpodobně o jedny z nejlepších fotografií 19. a 20. století.
Surrealistické koláže nejsou zrovna můj šálek, naštěstí byly na výstavě k vidění jiné lahůdky. Fotografie zeleniny (zelný list jako mramorový závoj), staré fotografie Nového Yorku (sníh na Páté avenue) nebo fotografie z míst tenkrát ještě netknutých turisty (pyramidy v Gize, Jeruzalém). Uchvátily mě čtyři portréty jakési ženy, dlouhé černé vlasy, věk něco mezi čtyřicítkou a padesátkou - neznámý člověk, který z fotografie tak plasticky vystupoval a ožil mi před očima pomocí jemných nepatrných gest zachycených fotografkou. A pak ještě Henri_Cartier-Bresson - odpočívající děti - kdesi, v Řecku?

Na závěr prohlídky byl pro děti připravený fotografický workshop - focení ovoce, zeleniny, mušlí kamínků přes sklo, na černém podkladě, přes vodu v zavařévací sklenici apod. I já jsem se zapojila:

Tento pátek čekáme Petru. Chybí mi moji staří přátelé!

Mikuláš zdárně roste dál. Poslední dny sleduju hlavně jestli se mu podaří pohnout se z místa a získat tak hračku, po které se natahuje. Nechci ho ale stresovat, všechno má svůj čas.


Jak mi jednou napsala kamarádka Míša, cítí se občas na rodičovské jako jogín, a tak je to i se mnou. Než se dítě narodí, člověk si jen těžko představuje, jaké to vůbec bude a pak - zpočátku je to boj a snaží si urvat každou volnou chvilku, aby si třeba jen přečetl denní tisk, ale potom - naladí se s dítětem na stejnou vlnu a ono to pak všechno tak nějak plyne...



Možná ale kdybych tyhle řádky měla psát poté, co mě Mikuláš pořádně poškrábal a vytahal za pačesy, protože jsem se snažila odmítnout mu neustálý přísun k mléku, vypadaly by trochu jinak.

Zdá se, že můj milovaný šátek už je Mikymu jaksi pomenší. V pátek jsme si byli na poště pro balíček s novým nosítkem. http://babynositka.cz/ Mam model ANDREW, i když ty japonské vzorečky nejsou vůbec špatné. Teď ho testujeme, ale myslím, že už je rozhodnuto, těžko by se mi s Andrewem loučilo.

A už by mohlo být jaro...