Ráno si přál sedět na židli pro dospělé




a dneska se strejdou Vítkem v Therapy Café už jako dospělý i obědval

OH, HOW I MISS MY DEAR OLD FRIENDS!

Co si ještě teď pamatuju z výstavy Czech Press Photo, na kterou jsem vzala svoje pomaturitní studium? Čtyři fotografie žen z Konga, jejichž příběhy jdou bolestně mimo moji životní zkušenost - utrpení, které snad ani není možné.
Pán, co při povodních zachraňoval svoji rodinu. Panovnické portréty Václava Klause. Živořící ukrajinská rodina - čtyřicetiletý syn závislý na čisticích prostředcích. Kategorie Každodenní život - svatba - jak málo lidem stačí k luxusu:-) Zrnka pouště na fotografiích National Geographic.Opravdu příjemné překvapení - ale proč to vlastně vyhrál ten Obama?

Milý víkend se Sylvinkou, Markem a Karolínkou. Trochu jsem se sice bála, že ho pokazí moje migréna, ale naštěstí všechno dobře dopadlo. Krásná výstava děl Josefa Čapka. Největší dojem na mě udělala nejspíš sekce Krajiny dětství, třeba zrovna tenhle obrázek. Kluky vyruší ze hry letadlo...



Nechyběli ani pejsek s kočičkou. Viděli jsme, jak myli podlahu.
Pak přes staré zámecké schody mrazem do creperie na Strossmayeraku
Vecer pak povidani v kuchyni u svicek.

Photo session s jablíčky od Sylvinky:

Mikuláš už začal obstojně lézt. Jsem ráda, že jsem to nijak s ním neuspěchala. Vše chce svůj čas a dítě samo nejlíp ví, co dělat. Leze pěkně, zatím ne nijak potrhle spíš s rozvahou sobě vlastní, cestou se nad něčím zamyslí nebo prozkoumá hračku. Každé úterý teď chodíme plavat do klubu TEDO, i tam se Mikymu líbí. Je to sice docela štreka ne zrovna atraktivní částí Prahy, ale co už. A navíc bylo zatím strašně hnusně, snad už tu bude brzo jaro.
Už jsme si společně vytvořili pár společných rituálů, třeba se chodíme dívat na vodotrysk do nákupního centra Arkády Pankrác. Vím, že to pro Mikuláše není úplně nejzdravější prostředí, ale vždycky to spojím s nákupem a malou svačinou, Miky s nezbytnou pozorovačkou.
Minulý víkend jsme plánovali navštívit výstavu o sv. Václavovi v Anežském klášteře, když jsme ale dorazili na místo, čekala nás nejméně hodinová fronta, což nás docela odradilo, a tak jsme se radši procházkou vydali na oběd do restaurace.
Pro Mikuláše dobré místo pro jeho průzkumnické procházky - zvoneček, lampičky, skleněný modrý velbloud a velká váza v okně. Domů jsme se dostali procházkou po nábřeží a pak přes velký kopec pěknou vilovou čtvtí. (Na jedné zahradě jsem si všimla postaršího zahradního nábytku, jen tak ledabyle stojícího v ne příliš opečovávané zahradě - upper class? reminiscence na letní četbu).
Zíra mě čeká prezentace na poradě v Glosse - Mikuláš bude asistovat v nosítku.

Pěkné dopolední posezení s Katkou Mayer v Coffee Heaven. Ona je presne ten typ, co by s nami v Americe pil, kouril, tancoval a smal se az do rana. Skoda, to uz jsme nestihly.
Porad me berou ti Portishead. Taky premyslim, co pekneho dat na zed, aby byl nas byt jeste hezci a prijemnejsi a osobnejsi.
Jiskrovci dnes vecer nedorazili, Petr ma neco s okem, tak snad uz to brzy vyjde, nevideli jsme se snad rok.
Uz nespivame zima, zima tu je, ale prsi, prsi jen se leje.
Jak to udelat, abych si sem mohla zapisovat moudra slova z knih?

Návštěva Petry bylo přesně to, co jsem potřebovala - promluvit si a hlavně se zasmát s někým koho opravdu - dlouho a důvěrně - znám. Večery u absolventské sítě MU neměly chybu, ale smaozřejmě došlo i na vážnější témata. Jelo se v podstatě furt. Petra přijela se svým pětiletým synem Dádou - Mikulášovi se moc líbil - pozoroval ho při hře a taky zasvěceně poslouchal.

Byla sice pěkná kosa, ale stihli jsme toho celkem dost, včetně slavných pražských panoramat.

Ale to hlavní, ten pocit z blízkého člověka se stejně moc popsat nedá. Jsem tak vděčná za tyhle chvíle.

Tahle písnička od Portishead mi docela sedla do nálady po jejich odjezdu.

A Mikulášek už snídá, svačí, obědvá i večeří v židličce:

Tuto sobotu absolvoval Mikuláš svoji další výstavu, tentokrát premiérově v novém nosítku Beco Baby Carrier. Výstava se konala v Paláci Kinských na Staroměstském náměstí, vstup byl nečekaně zdarma, u příležitosti 213. založení Národní Galerie. Přesnou definici vystavované rakouské sbírky už nedám dohromady, jelikož jsem si nevzala letáček, jednalo se pravděpodobně o jedny z nejlepších fotografií 19. a 20. století.
Surrealistické koláže nejsou zrovna můj šálek, naštěstí byly na výstavě k vidění jiné lahůdky. Fotografie zeleniny (zelný list jako mramorový závoj), staré fotografie Nového Yorku (sníh na Páté avenue) nebo fotografie z míst tenkrát ještě netknutých turisty (pyramidy v Gize, Jeruzalém). Uchvátily mě čtyři portréty jakési ženy, dlouhé černé vlasy, věk něco mezi čtyřicítkou a padesátkou - neznámý člověk, který z fotografie tak plasticky vystupoval a ožil mi před očima pomocí jemných nepatrných gest zachycených fotografkou. A pak ještě Henri_Cartier-Bresson - odpočívající děti - kdesi, v Řecku?

Na závěr prohlídky byl pro děti připravený fotografický workshop - focení ovoce, zeleniny, mušlí kamínků přes sklo, na černém podkladě, přes vodu v zavařévací sklenici apod. I já jsem se zapojila:

Tento pátek čekáme Petru. Chybí mi moji staří přátelé!

Mikuláš zdárně roste dál. Poslední dny sleduju hlavně jestli se mu podaří pohnout se z místa a získat tak hračku, po které se natahuje. Nechci ho ale stresovat, všechno má svůj čas.


Jak mi jednou napsala kamarádka Míša, cítí se občas na rodičovské jako jogín, a tak je to i se mnou. Než se dítě narodí, člověk si jen těžko představuje, jaké to vůbec bude a pak - zpočátku je to boj a snaží si urvat každou volnou chvilku, aby si třeba jen přečetl denní tisk, ale potom - naladí se s dítětem na stejnou vlnu a ono to pak všechno tak nějak plyne...



Možná ale kdybych tyhle řádky měla psát poté, co mě Mikuláš pořádně poškrábal a vytahal za pačesy, protože jsem se snažila odmítnout mu neustálý přísun k mléku, vypadaly by trochu jinak.

Zdá se, že můj milovaný šátek už je Mikymu jaksi pomenší. V pátek jsme si byli na poště pro balíček s novým nosítkem. http://babynositka.cz/ Mam model ANDREW, i když ty japonské vzorečky nejsou vůbec špatné. Teď ho testujeme, ale myslím, že už je rozhodnuto, těžko by se mi s Andrewem loučilo.

A už by mohlo být jaro...