Tak uvidíme, jak mi půjde bloggování. Během léta v Lípě na Vysočině, jsem si pár blogů přečetla, a teď na nich docela ujíždím. Nevím proč, asi mě baví být neviditelným pozorovatelem životů úplně cizích lidí, číst si o jejich každodenních radostech a starostech, v něčem se s nimi snad i ztotožňovat (že by?)
Bude mi asi chvíli trvat, než se rozepíšu (jestli vůbec), ale říkala jsem si, že čas běží hrozně rychle a člověk si ani nestačí srovnat myšlenky a je to pryč.
Zatím budu psát v češtině, sem tam si možná dám i něco anglicky, abych tu krásnou řeč úplně nezapomněla.
Blog jsem pojmenovala po svém synu Mikulášovi, který je každým dnem víc a víc součástí mého života, a většina toho, co tu možná budu psát, jim bude nejspíš inspirována.