Tuesday, March 26, 2013

Z víkendu

Snažíme se teď s pár kamarádkami vytvořit si rituál setkávání se alespoň jednou za měsíc. V pátek jsme si zašly na večeři do vegetariánské restaurace Maitrea v Týnské uličce kousek od Staromáku. Jsem bývalý vegetarián, a i teď mě vegetariánské pokrmy baví nejvíc. Jsou zajímavé, asi i zdravé a většinou výborné. Maitrea je navíc restaurace s příjemným interiérem a milou a pohotovou obsluhou. Je to sesterská restaurace Lehké hlavy, kde jsme kdysi slavily kamarádčiny narozeniny, a mně se tam strašně líbilo. V Maitree jsme si všechny daly něco s kozím sýrem (já salát), požádaly jsme i o výběr z předkrmů, což číšník pohužel zmatlal a přinesl hned hlavní jídlo, takže jsme sice byly bez předkrmu, ale zato jsme dostaly kávu a dezert (pěnu z bílé čokolády s karamelovo-oříškovými oplatkami) zdarma. To se mi u nás stalo poprvé! Povídání dalo podněty k přemýšlení na celý víkend. Já jsem moc vděčná za to, že mám v životě kolem sebe lidi, s kterými si opravdu kvalitně pohovořím. V sobotu byli kluci u babičky a u dědečka (Ondra jel do Krkonoš využít ještě snad už poslední sníh). Já jsem se vydala udělat něco pro dobro společnosti, pomohla jsem přeložit další videa pro Khanovu školu, která pořádala ten den překladatelský maraton, právě za účelem přeložení většího počtu videí. Takže jsme skoro celý den seděli v počítačové učebně na ČVUT a překládali. O projektu už jsem psala zde Tentokrát jsem přeložila videa o obrazech Henriho Matisse, Caravaggia a Fra Angelica. Zas mě to aspoň vyburcovalo k překládání doma, i když na to horko těžko hledám čas.
Více fotografií zde. Poznáte mě? V neděli jsme s klukama dřepěli doma, protože se nám do té kosy vůbec nechtělo, vrcholem byla procházka do Alberta. Už prostě jenom čekáme na jaro a odmítáme se smířit s tím, co je venku.

Monday, March 18, 2013

Neděle

Tu minulou už to vypadalo na jaro, a ještě že tak, rozhodli jsme se totiž, sice trošku se zpožděním, uspořádat karnevalový průvod Stromovkou. Miky šel za tygra.


Masku pomáhal malovat,  takže je sice mírně rozpitá, ale je prostě naše. Pod bundou a pod kalhotami byl celý v oranžovém pro případ nějakého toho indoor vystoupení. Toto je část našeho malého průvodu.


Za foto děkuji Katce.
 Došli jsme k bývalé vozovně, dnes Vozovně. Děti se vyblbly na hřišti.
Dominik už objevil kouzlo houpačky.
Dali jsme si oběd, já a Miky jsme se podělili o porci kynutých knedlíků s jahodami.
 Pak už jsme se po krátkém hraní na hřišti rozloučili, ale já a Miky jsme se ještě domů nechystali, jen jsme předali Dominika Ondrovi a vydali jsme se do divadla Minor, vyhrála jsem totiž v časopise Hrana čtyři lístky na představení Brouččci. Mohli jsme tedy pozvat i sestřenici Barunku s maminkou. Miky během představení prohlásil: "To ale nemá žádný děj". A to měl pravdu, spíš než o převyprávění Karafiátových Broučků se jedná o ztvárnění života v trávě (a někdy to dalo docela práci poznat, co že je to zrovna ztvárňováno). Ale líbilo se nám to, představivost byla zcela určitě zapojena. Líbilo se mi, že tvůrci věřili dětem v tom, že ony si dokážou zpracovat i složitější vizuální pojetí. Před i po představení si můžete koupit malou svítící kuličku, kterou samozřejmě všechny děti měly během představení rozsvícenou, takže to vypadalo, že v hledišti sedí
 samé světlušky.

. No a dneska jsme se do Minoru vrátili, tentokrát na koncert Petra Skoumala. Docela mě dojalo, že já jsem ho taky jako malá holka poslouchala a teď ho poslouchá Miky. Ty dětské písničky jsem sice tenkrát moc neposlouchala, možná je tehdy ještě ani nepsal, ale S kateřinou pod peřinou jsem milovala. Bohužel jsem ji na YouTUbe nenašla, tak aspoň Tygra, jak jinak.
Skoumal taky doporučoval, jakožto nejlepší knížku dětské poezie, Písničky bez muziky od Emanuela Frynty. Tak honem pro ni!

Tuesday, March 12, 2013

Kavárna Maluj

Kolem kavárny Maluj chodíme každý den ze školky, nedávno jsem tam Dominikovi u příležitosti jeho prvních narozenin pořídila otisk ručky a nožky. Tak mě tak napadlo, že by bylo milé si tam někdy s holkama z práce zajít, namalovat si hrnek nebo talíř a přitom si kvalitně popovídat. A tak jsme se skutečně jeden únorový pátek sešly (já jsem si opravdu jen tak odskočila od plotny) a malovaly jsme a povídaly a bylo to strašně
fajn .
Více takových setkání! Namalovala jsem si námořnický šálek na espresso z naší nové úžasné moka konvičky. Ispirovala jsem se na Pinterestu.

Pro námořníky já měla vždycky slabost. Už jen kvůli té krásné Brelově písni v podání Davida Bowieho. Letos je Bowieho rok, slaví šedesátiny, v Londýně má výstavu ,tak mi tu na blogu nesmí chybět. Taky by nám mohl přijet do Prahy dozpívat, co tu minule rozzpíval. Tak tady je, Port of Amstredam, od jednoho z nejkrásnějších hlasů, co znám.


In the port of Amsterdam there's a sailor who sings
Of the dreams that he brings from the wide open sea 
In the port of Amsterdam there's a sailor who sleeps 
While the river bank weeps to the old willow tree

Monday, March 11, 2013

RIP Gina

Už je to pár týdnů, co zemřela naše korelka Gina. Když jsem se seznámila s Ondrou, tak už se o ni, dárek od bývalé přítelkyně, staral. Takže jsem Ginu tak nějak přijala s Ondrou. Pak jsem si na ni zvykla a měla ji ráda. Byt s ní ožil. Mikuláš se o ni staral, každé ráno jí nosil zrníčka a vodu. Pro mě byla společnicí v mém věčném ponocování. Byla tu s námi asi 13 let, což je prý na korelu docela dost.Klec je teď prázdná, ale snad už dlouho nebude.
Měj se krásně, Ginuško naše milá!

Tuesday, March 5, 2013

Hana Androniková: Zvuk slunečních hodin

Ráchel, zase se mi zdál ten sen. Vracím se na naši pláž a hledám otisky tvých bosých nohou v písku. Musím si pospíšit, abych tě našel, než je moře spolyká. Vlny se valí jedna za druhou a tvoje stopy mizí. Ohlížím se zpět. Jak najdu tvůj vítr ve vlasech? Nechávám za sebou otisky svých chodidel, abys mě našla. Opuštěná brázda stop. Stačí jeden poryv slané vody a mizí i moje stopy. Není nic. Jenom moře, které odnáší všechno. Probouzím se s chutí soli na jazyku.

   
foto: Kamila Berndorff, zdroj Internet

Najdu tě. V mahagonové temnotě v hlubinách skalních chrámů, na freskách kdysi horkých dotyky lidských těl. Dělí nás tisíce let. Vstoupíme do nich s bohatstvím prožitků a vzpomínek na lidi, kteří nás pohltili jako voda v moři, na místa, která nám odhalila tajemství vzdálených časů, na krátké chvíle, kdy jsme měli blízko k bohům. Našim jediným majetkem je víra v lidi, které jsme milovali. Světlo tvých očí prostupuje tmou a přináší rozbřesk. Konečně svítá. Najdu tě ve slunci zmizelého světa, abys holýma rukama odnesl můj popel k řece.

Už nemůžu unést-život. 

Slzel jsem nad tím klukem, který ve mně zůstal. Maminčin chlapeček. Ten kluk ve mně to nemohl unést. Třásl jsem se zimou, ale někde uvnitř jako by se něco usmálo. Pochybnosti a otazníky pod nánosy let roztály a odplavily příchuť pelyňku.

Zdroj:http://abduzeedo.com/black-and-white-photos-india

Z trhaného snění mě vzbudilo monzumové vedro a prudký déšť. Házel jsem sebou v urputné snaze znovu usnout, ale bylo to beznadějné. Vymotal jsem se z moskitiéry a zamířil do koupelny. Pár studených kapek cáknutých na zpocený obličej. Vracel jsem se do postele, ťapkání bosých šlapek se lepilo na dlaždice. S jednou nohou na matraci jsem si to rozmyslel. Chtěl jsem vědět, jestli spí.
Když jsem vcházel do dveří ložnice, zvedl se venku vítr a prohrábl záclony na okně. Za clonou z tenké síťoviny leželi, tiše a klidně, uprostřed bílé pouště. On držel v náručí samet a havraní vlasy, šlachovité paže na oblých bocích. Na prahu jsem se zastavil. další závan větru ho probudil. Zvedl hlavu a podíval se na mě. Ruka se odlepila z jejího stehna, prstem se dotkl rtů. Gesto ticha, ukazéváček přitisknutý na ústa. Pohnula se, jako člověk, který vycítí, že je o něm řeč, že se někdo dívá. Zvuk deště  a tmy. Její dech. Vítr točil závěsem a táta se na mě usmál. Vrátil jsem se do prázdné postele a myslel na vítr.