Wednesday, February 23, 2011

Dejte mi pastelku...

Mám slabost pro Jana Vodňanského (a Petra Skoumala samozřejmě). Jeho (jejich) humor je mi blízký a myslím, že z něho i dost čerpám:-)
Už jako malá holka jsem si prozpěvovala S Kateřinou pod peřinou sám a podle důvěryhodných zdrojů jsem to před více než třiceti lety při jejich vystoupení v Petrkově docela rozbalila. Jejich plakát visel celé mě dětství na našich kuchyňských dveřích.
Knížku Šlo povidlo na vandr jsme ale někde ztratili, takže jsem ráda, že jsem ji objevila u nás v knihovně a můžeme si z ní s Mikym předčítat.
Někdy jsem to já, kdo říká: "jé, Miky, ještě tuhle si přečteme..."
Tak tady jich je pár na ukázku:



Tohle je klasicky vodňanský, mi přijde.



Tohle je Mikyho oblíbená.



Tahle taky, kvůli tramvajím.



Tahle je taková dramatická.



Tuhle ráda čtu, přehrávám roli průvodčího.



A Kakao je prostě klasika.



A teď ještě písničku, aby to Skoumalovi nebylo líto. Myslím, že tahle dobře vystihuje jejich poetiku.

Thursday, February 17, 2011

Haruki Murakami: The Elephant Vanishes

Alone now, I leaned over the edge of my boat and looked down to the bottom of the sea. The volcano was gone. The water´s calm surface reflected the blue of the sky. Little waves-like silk pajamas fluttering in a breeze-lapped against the side of the boat. There was nothing else.
I stretched out in the bottom of the boat and closed my eyes, waiting for the rising tide to carry me where I belonged.
The Second Bakery Attack

Okay, let´s put it this way. I would like to sleep with you. But it´s all right if I don´t sleep with you. What I´m saying is, I´d like to be as fair as possible. I don´t want to force anything on anybody, any more than I´d want anything forced on me. It´s enough that I feel your presence or see your commas swirling around me.
The Kangaroo Communiqué

I wander through China. Without ever having boarded a plane. My travels take place here in Tokyo subways, in the backseat of a taxi. My adventures take me to the waiting room of the nearby dentist, to the bank teller´s window. I can go everywhere and I don´t go anywhere.
Tokyo-one day, as I ride the Yamanote Loop, all of a suden this city will start to go. In a flash, the buildings will crumble. And I´ll be holding my ticket, watching it all. Over the Tokyo streets will fall my China, like ash, leaching into everything it touches. Slowly, gradually, until nothing remains. No, this isn´t a place for me. That is how we will lose our speech, how our dreams will turn to mist. The way our adolescence, so tedious we worried it would last forever, evaporated.
Misdiagnosis, as a psychiatrist might say, as it was with that Chinese girl. Maybe, in the end, our hopes were the wrong way around. But what am I, what are you, if not a misdiagnosis? And if so, is there a way out?
Even so, I have packed into a trunk my faithful little outfielder´s pride. I sit on the stone steps by the harbor, and I wait for that slow boat to China. It is due to appear on the blank horizon. I am thinking about China, the shining roofs, the verdant fields.
Let loss and destruction come my way. There are nothing to me. I am not afraid. Any more than the clean-up batter fears the inside fastball, any more than the committed revolutionary fears the garrote. If only, if only...
Oh friends, my friends, China is so far away.
A Slow Boat to China

"People like Aoki don´t scare me. The´re all over the place, but I don´t trouble myself with them anymore.When I run into them, I don´t get involved. I see them coming and I head the other way. I can spot them in an instant. But at the same time, I´ve got to admire the Aokis of this world. Their ability to lay low until the right moment, their knack for latching on to opportunities, their skill in fucking with people´s minds - that´s no ordinary talent. I hate their kind so much it makes me want to puke, but it is a talent (....................)
They´re real monsters. They´re the ones I have nightmares about. In those dreams, there´s only the silence. And these faceless people. Their silence seeps into everything like ice water. And then it all goes murky. And I´m dissolving and I´m screaming, but no one hears".
The Silence





Tuesday, February 15, 2011

Masopustní víkend

Lípou se přehnal masopustní průvod.





Dostali jsme koláčky a kytičku



panáčky nee.

Trošku jsem se na průvodu nachladila, takže jsem v neděli ležela pod peřinou jako Trautenberk.

I v Lípě se zuřivě prodávalo.



Zajíc tu by s náma, no eště že tak.



Ještě dvakrát mámina klívie.





Ondra se nám mezitím vrátil z Lucemburska, dovezl Mikymu krásnou knížku s hodinama, Miky byl nadšenej.

Thursday, February 10, 2011

Play

Tak jsme dnes byli na Play v Mánesu.
Dívala jsem se na Mikuláše skrz televizní obrazovku.



Skládali jsme obrazce.



Na zdech byly rozličné předměty.



I ze stropu visely.



Miky se vyblbnul v molitanu.



Strašně moc jsem si tam chtěla napsat BLUR, ale neměla jsem čas vytahovat tužku.



Telefon s klávesami z počítače.



Me, white noise.









Z tohodle jsem měla takový "zkouším se prokopat ven" pocit. Instalace z plastových brček, drápalo se, drápalo, ale ven se jen vidělo.



Tohle vyluzovalo divné zvuky.





Fontána libosti.



Miky tisíckrát?



No nafotila jsem toho až až. Možná jsem místo focení měla být víc v ten moment na tom místě. Ale taková už je holt doba.

Venku bylo jak na jaře.


Monday, February 7, 2011

Tři kamarádi



Tak to jsou oni, Mikyho kamarádi. Zleva: zajíc, opička alias little monkey a krtek. Nedáme bez nich ránu.

Miky s nima po ránu sleduje Fíka.



Tady nakupujou v našem obchodě.



Vypadá to jak idylka, ale s touhle trojicí je spojen leckterý hysterák. Ale, stejně je mám ráda:-)

Jen tak

V pátek jsem měla schůzku s Míšou ohledně projektů v pomaturitku. Dohodly jsme se, že někdy v dubnu uděláme "Britské dny", kdy každá z nás věnuje jeden vyučovací den britským reáliím. Nechceme jim znova opakovat to, co už asi slyšeli na základce a na střední, taková ta suchá fakta, chtěly bysme to udělat svěží a zajímavé, aby si třeba řekli, to by nebylo špatný se tam podívat a poznat něco jinýho.
V dubnu se zrovna žení princ William, takže bude asi zmíněn, pak určitě neopomeneme Beatles, chtěly bysme představit tak trochu jiný Londýn než ho znají z učebnic (např. puby, trhy v Camdenu apod.), dál nás napadl třeba slavný hudební festival v Glastonbury, kde jsou vždy k vidění zajímaví týpci.
Vlastním knížku Watching the English, myslím, že i z ní by se dalo načerpat pár zajímavostí.
Pak na květen nebo červen jsme vymyslely Australský den (Míša) a Americký den (já).
To hodně založíme na vlastních zkušenostech a vyprávění, dohodly jsme se, že u té Ameriky by bylo dobré zmínit hippies, aby věděli, co to vlastně bylo za lidi. No co, viděli už Rebela bez příčiny, tak aby se dozvěděli, jak to pak bylo dál:-)
Možná se to i protáhne na dva dny, kdy by se pouštěly Formanovy Vlasy.
No tak jsem zvědavá, už bych na tom možná měla začít pracovat.
Po téhle schůzce jsem si šla ještě vyzvednout CD, které bylo původně zamýšleno jako vánoční dárek, leč dorazilo pozdě.
Tohle je obal, který se mi moc líbí



malá ukázka zde

V sobotu byla poslední Legal English, škoda, měla jsem ty soboty ráda.Testíček ukáže, co mi zůstalo v mozku:-)
A taky máme tři nové strávníky - opičku, zajíce a krtka (foto někdy příště), Miky se tyhle kamarády rozhodl zasvěcovat do všech svých aktivit, takže se musejí dívat, jak zatahuje žaluzie (jedna z oblíbených činností), sprchuje se (neoblíbená činnost), jedí s námi a poslouchají pohádku. Doufám, že ven ho vždycky ukecám jen na jednoho kamaráda.

Friday, February 4, 2011

Počtář

Mikuláš žije ve světě čísel. Čte čísla všude kolem. Obstojně zvládá ty do 15, zbytek čte stylem dvojka jednička, trojka pětka a podobně. Pamatuje si tak i písničky. Např. když si začnu notovat "pan doktor Janoušek" od Svěráka a Uhlíře, hned řekne: "To zpívá trojka!", písnička je totiž na CD třetí v pořadí. Má takovou tu knížku písniček, která zároveň slouží i jako klávesky, tak tu zná prostě nazpamět podle čísel.



Dál ho taky zajímá kalendář a hodiny. Pořád se ptá: kdy bude zítra, ukázat na kalendáři. Kalendářů máme letos po bytě naštěstí požehnaně, takže je z čeho čerpat.
Časové údaje vyžaduje taky neustále: ukázat, kde bude ručička, až pojede autobus, kde bude ručička, až půjdu spát?
No dobrá zábava, no...Zatím se chytám.

Thursday, February 3, 2011

3 brože

které mi dnes zpříjemnily den







První dvě jsem koupila na Fleru, třetí je dárek.
Začínám obcházet školky, abych si udělala obrázek, dnes jsme v jedné s Mikym byli,ale nevím. Pak jsme se stavili na oběd v domově pro seniory Sue Ryder, mají tam i dětský koutek. Dopoledne dobré, odpoledne už se jen klidnily hysterické záchvaty. Tak snad bude zítra líp.