Thursday, October 28, 2010

Mr. Pumpkin

Jsem opak anti-amerikanisty, a tak dlabu dýni. Chtěla jsem pak, aby ji Mikuláš ještě vyzdobil prstovými barvami, když dlabat ještě nemůže, ale docela to bojkotoval, chtělo se mu běhat. Tak jsem si dýni ozdobila sama pro sebe.






Ale rozsvícená se mu pak líbila, šel panu Dýni dát i dobrou noc.



Jo a samozřejmě pusu dýně neudržela v celku, ale to už je osud.
A taky jsme dnes s Mikym byli na výstavě Pražské výletní restaurace. Povedené. Bylo tam kuoé starého vlaku, staré trmvaje, můstek parníku, ukázky jídelních lístků, nádobí z výletních restaurací apod. Chystali jsme se i na oběd v dobové restauraci, ale byla bohužel z technických důvodů uzavřena. Bylo to takové okénko do zaniklé noblesy.
Lístek platil do celého muzea. a tak jsme byli dokonce i v kině - na 3D projekci Langweilova modelu Prahy. Já poprvé s 3D brýlemi na očích a fakt dobré. Mikyho to docela zaujalo, ale ke konci už vykřikoval vlak, vlak!

Wednesday, October 27, 2010

Podzimní knižní veletrh

Další podzimní tradicí je návštěva Marcely v Lípě během konání knižního veletrhu v Havlíčkově Brodě.
Vypravili jsme se tam v sobotu ráno. Cestou do KD Ostrov musel Mikuláš ještě stihnout všechny vláčky odjíždějící z havlbrodského nádraží kolem desáté hodiny a poslat po splavu pár lodiček asi až do moře.
Na Ostrově bylo tradičně strašně narváno, Mikymu se tam moc nelíbilo (nanejvýš tak "živý" kocour od Fragmentu), a tak ani letošní úroda nebyla tak bohatá jako v předešlých letech. Nicméně, pro sebe jsem ukořistila Výchovu kluků, pro Mikyho knížku Ivanka se sama myje. Miky se totiž myje velice nerad, o mytí hlavy nemluvě. Knížka měla sukces, čteme ji teď v podstatě furt, Mikyho postoj ke koupání však zatím nezměnila. Nezbývá než čekat a doufat.
Přes park jsme se pak prošli na zrekonstruované náměstí (ty stromy tam chybějí...)a poobědvaly v pizzerii. Miky tuto část programu prospal...
Odjezd odpoledních vláčku naštěstí zaregistroval, to by byl pěknej škandál, kdyby ne...
Večer jsme taky už skoro tradičně hráli společně s bratrem Vítem hru Aktivity a pak ještě do pozdních nočních hodin intenzivně debatovaly.
Nedělní procházka kolem Lípy pak byla taková trochu smutná a unavená.

Photo courtesy of Marcela:-)

Marcela mi přivezla tři filmy. Na Closer jsem měla chuť hned v neděli, na Jamese Deana hned včera a In America je opravdu srdcerváč, takže ten dnes ne... Takže už zase nemám na co koukat. No, ale jsem dneska za královnu odkazů aspoň!

Tuesday, October 19, 2010

Sputnik Sweetheart

Já ale miloval Fialku víc než kohokoli jiného a opravdu moc o ni stál. Nemohl jsem ten cit jen tak zavřít do skříně jako starý krám jenom proto, že to nikam nevede. Nebylo totiž nic, co by mi jej mohlo nahradit.
A tak jsem snil o tom, že jednou nastane nějaký "velký obrat". I kdyby pravděpodobnost, že se to vyplní, byla nevímjak malá, měl jsem alespoň právo o tom snít. I když se mi to nakonec samozřejmě doopravdy nesplnilo.

* * *

Ukázalo se, že bez Fialky ztrácím možnost vidět nejrůznější věci ve svém vlastním nitru. Jako když na mořském pobřeží opadne příliv a vyjde najevo, že tu najednou tu a tam něco schází. Co zůstalo, byl jen prázdný, pokřivený svět, který mi nedával jakýkoliv smysl. Svět šedivý a studený. Co bylo mezi námi a Fialkou ve starém světě, už v tomhle novém asi nebude. Cítil jsem to.
Pro každého člověka na světě existuje něco zvláštního, čeho nemůže dosáhnout než právě v jistém specifickém věku. Plápolá to jako malý, křehký plamínek. Ti šťastnější ten plamen přepečlivě chrání, nechávají ho růst, a pak ho nad sebou můžou v žití držet jako pochodeň. Jakmile ale jednou zhasne, už se nikdy nevrátí. Nepřišel jsem jenom o Fialku. Spolu s ní zmizel i ten tolik důležitý plamínek.

* * *

Uvažoval jsem, proč musíme všichni být tak osamělí. K čemu je podobná osamělost dobrá. Na svět se rodí takové spousty lidí, všichni vzájemně touží jeden po druhém, po tom, co v sobě mají druzí - tak proč musíme být tolik sami? Udržuje snad naši planetu v chodu opuštěnost lidská?
Natažený na zádech na svém plochém kameni jsem hleděl vzhůru k nebi a myslel na spousty umělých družic, které právě dozajista obíhají po oběžné dráze. Obzor ještě lemovala bledá záře a na nebi, zbarveném temně jako víno, se ukázalo několik hvězd. Hledal jsem mezi nimi světla družic. Nebe ale ještě bylo příliš světlé, než abych je mohl rozeznat pouhým okem. Hvězdy, které bylo vidět, visely každá na tom samém místě, jako by je tam někdo přibil hřebíkem. Zavřel jsem oči, nastražil uši a myslel na pokolení Sputniků brázdících nebeský prostor a spojených se Zemí jen nepatrným potem gravitace. Na osamělé shluky plechu, které se náhodně setkávají, míjejí se a pak zas navěky opouštějí v temnotách volného kosmu. Beze slov, bez závazných slibů.

* * *
To jediné, co mi po Fialce zbylo, bylo kromě pár živých vzpomínek (ve kterých samozřejmě nescházela ani ta palčivá touha, kterou jsem cítil tehdy v podvečer po stěhování) ještě pár dlouhých dopisů a jedna disketa. Znovu a znovu jsem si to všechno četl. Pročítal to tak důkladně, až jsem to bezmála uměl zpaměti. A jen při takovém pročítání jsem pak mohl trávit čas s Fialkou a dokonale si s ní rozumět. Hřálo mě to u srdce tak mile, jako už nic jiného. Jako když parní vlak projede nezměrnou noční pustinou a v okně se objeví vzdálené světélko venkovského domu. Hned ho zas pohltí tma. Když ale zavřeme oči, ještě nám chvíli nejasně plane na sítnici jako světlý bod.

* * *

Takhle teď tedy každý po svém přežíváme, napadlo mě. I kdybychom byli fatálně ztraceni, i kdyby nás obrali o jakkoli důležité věci, i kdyby z nás samých zbývala už jen kůže, ve které vězí někdo docela jiný, můžeme ještě vždycky tímhle stylem mlčky žít svůj život dál. Napřahovat ruce, přitahovat si stanovené množství času a hned ho zas pouštět dozadu. Pořád stejně, den co den - v některých případech dokonce opravdu obratně. Při tom pomyšlení jsem se cítil hrozně prázdný.


Haruki Murakami: Sputnik, má láska

Thursday, October 14, 2010

Band profiles

Ještě než obrázky sundám ve třídě ze šňůry a nahradím je něčím novým...
Tohle dělávám když je na řadě téma MUSIC.



Stáhnu z netu pár divně vypadajících hudebních těles (většinou vybírám country, heavy metal, punk, dívčí a chlapecké skupiny) a vytisknu. Studenty rozdělím do dvojic nebo skupin.
První skupina vymyslí název, styl, popřípadě zemi, z které by skupina mohla pocházet.
Pak pošlou dál - další skupina píše název posledního alba.
Další název největšího hitu z toho alba.
Další refrén tohoto hitu.



Jako tady: refrén hitu Cheap Ice Cream od skupiny Gossip Girls:

You are my world
You are my lovely girl
I don´t forget you
You never been cheap ice cream for me.

Čirá poezie!

Poslední skupina pak skupinu představuje. Je to rychlá aktivitka a docela sranda.
Tohle mi ale s Jarvisem nedělejte, uličníci!

Sunday, October 10, 2010

Střípky dnů

Tak co se tak vlastně stalo tenhle týden? Úterky tradičně nabité cestou do Jahody a pak přesunem do 4medvědů na Montessori.Večer jsem pak znavená koukala v TV na Kramer vs. Kramer. Byla jsem docela tomu ráda, že to bylo dabované, v angličtině by to bylo emocionálně o moc náročnější.



Ve středu jsme slavili Katčiny narozeniny v Mukafe na Jiřáku.Takže přípravy jsem začínala až kolem půlnoci.



V sobotu byla první lekce kurzu Legal English, který pro nás škola připravila, aby si nás dovzdělala....a jsem nadšená! Dozvěděla jsem se spoustu nových a zajímavých věcí, tak lehce a zábavně podaných...Už se těším zase za měsíc...
Jen jsem si pak cestou domů, když jsem se Mikymu stavovala pro nějaké sešity se samolepkami, musela koupit oříšky v čokoládě a na chvíli se posadit, bo už bych snad domů únavou ani nedorazila. Však jsem tak paky vytuhla o půl deváté a spala až do rána.



Tož náročný týden.

Fotky jsou z dnešního výletu do Průhonic.

Monday, October 4, 2010

Sylva a Marek a Karolínka

Jejich podzimní návštěva se stává tradicí. Dorazili v pátek večer, Sylvinka s pekáčem buchet na celý víkend. Pak jsme uložili děti a u flašky vína promysleli program.
Zjistili jsme, že všechny zajímavé výstavy už se konaly nebo se teprve konat budou, a tak jsme jako sobotní program zvolili stálou expozici ve Veletržním paláci. Nikdo jsme tam vlastně nikdy nebyli (já akorát na fotografu Koudelkovi a zpěváku Caveovi, ale stálou expozici jsem taky nikdy neviděla), tak se to nakonec docela hodilo.
Prostor je to úžasný,







jen působí poněkud chladně a myslím, že k tomu velkou měrou přispěly i káravé a kamenné pohledy "hlídačů".
Děti si z nich ale nic nedělaly.


ART CAN´T HURT YOU!

(mimochodem dětský koutek tam mají povedený).
Stihli jsme dvě patra, českou modernu I a II a francouzské umění. Světové umění necháváme na jindy.
Tady je mlá ochutnávka toho, co jsme viděli:


Emil Filla: Čtenář Dostojevského, Max Švabinský: Splynutí duší, Jan Zrzavý: Veselé poutnice, František Kupka: Cesta ticha

Ale mnohé další krásné věci jsme viděli, opravdu to stálo za to.
Sylva s Markem se dokonce posadili na kubistickou pohovku (zmátly je ty šlápoty pod ní, ale paní hlídačka hned zavětřila a vyhnala je se slovy: "No to nemůžete, to je přeci secesní potah!" (po konzultaci s popisnou cedulkou).
Posílili jsme se ještě kávou v temné kavárně ve stínu Knížákova trpaslíka a vyrazili jsme do Stromovky na procházku a posléze i na dětské hřiště.

Pak ještě na Letnou do nějaké trošku nepovedené restaurace Vosí hnízdo, ale procházka se nám líbila, ta čtvrť tam má atmosféru, pěkné domy, jeden nárožní dole s kavárnou mě obzvlášť zaujal. Sylvě to připomnělo Brno, mně New York, ale to máte prašť jak uhoď.
Cestou na tramvaj se Mikulášek s Karolínkou vedli za ruce, bylo to moc milý.
Nedělního výletu do Svatého Jana pod Skalou jsem se nemohla bohužel zúčastnit, ale měli se prý krásně, tak jsem za ně byla ráda. Se Sylvinkou jsme měly příležitost si pěkně popovídat dvakrát v nonstop baru Manhattan a pak ještě nad čajem a u svíčky u nás doma.
Tyhle návštěvy mě moc naplňují, jen po nich zůstává smutek v duši, že člověk s těmi, které má tak rád, nemůže být častěji.
Marek mi tady ale nechal spoustu nové muziky, tak aspoň takhle tu jsou se mnou.